Grano Salis

Reformované církve se navracely svou věroukou k původnímu apoštolskému učení a odmítají všechny přídavky, které nejsou obsaženy v kánonu Nového zákona i apokryfní spisy , t.zv.“svatou tradici“, která vznikala postupně v průběhu staletí, zejména od 4. století zrovnoprávněním křesťanství s pohanskými kulty. Té se přikládala stejná či větší důležitost než Bibli samotné, které byla prostým věřícím zprvu nedostupná - jen vybrané liturgické pasáže v latině -, později zakázaná jako kniha pro státní megacírkev nebezpečná. Tyto přídavky měly většinou svůj původ v pohanských kultech i židovství (pouhý jejich výčet zde by byl dlouhý) s rádoby křesťanským nátěrem se snahou přivést do církve snadno a rychle i za použití násilí co největší počet pohanů a udržovat je v područí privilegované církevní hierarchie spojené se světskou mocí, aniž by jim byla vysvětlena samotná podstata evangelia. Tuto skutečnost přiznává a dokonce kladně hodnotí i francouzský katolický teolog Claude Tresmontant (1925-1997) tvrzením, že se církev římská právě nejvíce podobá „tělu Kristovu“ tím, že do sebe absorbuje a vylučuje cokoliv z pohanského okolí. Zdá se, že za 17 staletí zatím nic z toho nevyloučila, protože by to odporovalo její tézi Ecclesia semper idem (církev stále stejná), i když až po nedávnou současnost jsou přidávána k víře stále nová dogmata - naposled v r.1950 dogma o Nanebevzetí Panny Marie. Též nejnovější snahy o ekumenismus papežů i s nekřesťanským duchovnem včetně šamanů a čarodějů, které je vůči Ježíši Kristu v opozici (setkávání v Assisi), což naopak odpovídá tézi eccelsia semper reformanda est (církev se stále reformuje), v tomto případě je tu však otázka kterým směrem, byť tentokrát „po dobrém“, neboť po ztrátě politické moci nelze už starých násilnických metod používat. Kromě těchto odchylek od kánonu Písma, formalismu, obřadnictví, výlučnosti kněžského stavu a splynutí či nadřazení papežství světským vládcům tu existoval ve středověku i značný mravní úpadek kléru, což zapříčinilo snahy o změnu ještě o několik století dříve (valdenští, albigenští, později angličtí lolardi či naši husité) než vystoupil na scénu r. 1517 Martin Luther, pokládaný za otce reformace nejdříve s tézemi proti odpustkům, posléze s tézemi Sola Scriptura, Sola Fide, Sola Gratia (Pouze Písmo, Pouhá Víra, Pouhá Milost) odvozenými z Písma Nového zákona, jemuž se podařilo část Evropy odtrhnout od papežství. Všechny dřívější snahy o nápravu byly neúspěšné a většinou končily krutou fyzickou likvidací jejich aktérů (hranice, mučidla, křížové výpravy, genocida, inkvizice).

	Hledej
	Je a svátek má Slavomír. Vytvoření registrace