|
Právě je 538 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116734502 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Nebezpečná učení: Mistrův plán paracírkevních organizací
Vloženo Čtvrtek, 11. červenec 2013 @ 10:45:24 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Poslední léta se zejména v
paracírkevních organizacích – a to i v Čechách – velmi rozmáhá způsob
vedení a vyučování nově obrácených skrze pyramidální strukturu. Tím je
myšleno, že v zásadě každý zainteresovaný má na starosti jednoho či více
křesťanů, kteří jsou „mladší ve víře“, smíme-li to tak říci; když jeho
svěřenec, „učedník“, nějakým způsobem vyspěje, dostane na starosti sám
někoho nově obráceného, a jeho původní učitel si vezme pod svá křídla
zase někoho jiného. Tímto způsobem lze aspoň matematicky vzato dosáhnout
značného početního růstu. Často se tento způsob nazývá „multiplikace“.
Toto pojetí růstu a činění učedníků nespadlo z nebe. Její základ nalezneme v knize R. E. Colemana Mistrův plán spasení (v originále Master Plan of Evangelism; v češtině vyšlo i pod názvem Mistrův plán zvěstování evangelia),
na kterou se ostatně zastánci často odkazují. Celá myšlenka spočívá v
zásadě v tom, že plán Pána Ježíše, jak rozšířit do světa evangelium,
bylo vychovat na svém osobním příkladě a skrze úzké obecenství
následovníky – učedníky -, kteří následně budou podobným způsobem
vychovávat další vůdce. Jako příklad tohoto se často dává příklad vztahu
apoštola Pavla a Timotea, i když, nemýlím-li se, Coleman to v knize
nepoužívá. Na první pohled se zdá, že toto pojetí má solidní biblický
základ. Vzhledem k tomu a také ke skutečnosti, jak se v dnešní
zkompromisované době rozmáhá (už to je poněkud varovný signál), je tedy
namístě se touto knihou a tím, jak je dnes aplikována, více zabývat a
prozkoumat to. „Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte.“ (1. Tes. 5:21)
Je R. E. Coleman důvěryhodný učitel?
Když se zabýváme nějakou knihou, na prvním místě by nás měl zajímat její
autor, protože je to první nápověda, zda bude kniha dobrá a prospěšná
či nikoli. Kdyby byl autor dejme tomu jehovista, pak už nemusíme obsah
knihy nějak důkladně zkoumat, protože je jasné, že bude zásadně
ovlivněna zhoubným jehovistickým učením. Bylo by skutečně hloupé
důkladně zkoumat jehovistické knihy, abychom se mohli držet něčeho málo
dobrého, co bychom v nich mohli najít. Apoštol Pavel k ničemu podobnému
Tesalonické nevybízí; verš hovoří o tom, že máme zkoumat věci, které na
první pohled působí nevinně, abychom se drželi jen toho nejlepšího,
nejprověřenějšího a nejčistšího.
V dnešní době internetu není těžké zjistit, že pan Coleman je v
nejlepším případě extrémně zkompromisovaný nový evangelikál. Jeden z
jeho titulů (konkrétně Master of Theology) má z Princetonského
teologického semináře. Připomeňme, že tento seminář pohltil liberalismus
a modernismus již ve 20. letech, což v roce 1929 vyústilo odchodem
Bibli věrného Johna Greshama Machena a jeho žáků a následné založení
Westminsterského teologického semináře. Jestli byl Princeton beznadějně
liberální již před 80 lety, jak je na tom asi dnes? A jak na takové
škole může Písmu věrný křesťan vydržet, natožpak z ní mít titul?
Prof. Coleman od roku 2001 působí na Gordonově-Conwellově teologickém
semináři. Ten vznikl spojením dvou starých seminářů, Gordonova a
Conwellova, a jejím prvním děkanem (angl. president) byl Harold Ockenga,
který je duchovním otcem celého novoevangelikálního hnutí a jeho
kompromisu posledních 70 let. Seminář byl tak samozřejmě úzce navázán na
práci Billyho Grahama. V
dnešní době již nemají zřejmě žádný problém s ženami kazatelkami, neboť
například přijímají granty ze speciálních fondů zřízených pro ženy,
které na kazatelky studují. Učitelé na tomto semináři přijímají i takové
teology jako byl Karl Barth (toho dokonce staví na roveň Jana Kalvína),
kterého jsou schopni na svých stránkách nazývat „největším teologem 20.
století“. Je sice hezké, že se ve vyznání víry hlásí k učení o
neomylnosti Písma, ale k čemu to je, když vyvyšují někoho, kdo přesně
toto popíral? To je novoevangelikální kompromis v praxi. Na tom všem má
R. E. Coleman podíl už jen tím, že na takové škole učí, protože o
takových věcech musí vědět. Můžeme tedy očekávat, že tento člověk má
dostatečné duchovní rozpoznání, aby vedl církev ke správnému biblickému
porozumění jejího úkolu zde na zemi a ke správné aplikaci v dnešní době?
To asi těžko.
Největší problém Mistrova plánu
Ačkoliv Mistrův plán spasení není žádné teologické veledílo a má
celou řadu jednotlivých chyb, pokládám za vhodné se na úvod zaměřit na
nejzásadnější nedostatek celého konceptu, který se ostatně významným
způsobem projevuje právě v paracírkevních organizacích. Jak už to v
teologických pojednáních často bývá, větší problém je to, co se v nich
nepíše, než to, co se v nich píše; v tomto případě to platí tak na půl,
ale nakonec podstatná část problému přeci jen vyplývá z toho, co kniha
pomíjí řešit.
Pan Coleman píše o tom, že je třeba se zaměřit na výchovu dalších
mladých vůdců, kteří jednou povedou další, nebo jeho slovy, zástupy.
Obecně vzato to není nijak špatná myšlenka. Kdybychom to aplikovali tak,
že si má církev dát zvláštní pozor na to, jak a kým jsou vedeni a
vyučování její budoucí kazatelé, či tak, že relativně mladší muži v
úloze starších budou vykonávat svou službu po boku letitých starších, z
jejichž zkušenosti budou moci čerpat, pak bychom tomu mohli přisvědčit.
Prof. Coleman však o tom takto nepíše a paracírkevní organizace to tak
nepraktikují (ony ostatně ani nemohou, když nemají biblickou církevní
strukturu).
V knize – a následně tím více v praxi paracírkevních organizací – jsou
vlastně smíchány dohromady dvě věci. Na jedné straně je zde důraz na
výchovu nových vedoucích, na druhé výzva k intenzivní osobní péči o
znovuzrozené křesťany. Jak už jsme uvedli, mohli bychom směle přitakat
důrazu na výchovu mladých kazatelů, a stejně tak můžeme souhlasit s tím,
že nově obrácení lidé potřebují zvláštní péči, vedení, příklad a
povzbuzování, aniž by se na tom musel výlučně podílet jen kazatel (i
když by v tom ovšem měl mít zásadní roli). Nicméně tyto dvě věci nejdou
dost dobře míchat. Ano, v některých případech mohou splývat. Někdy Pán
povolává do kazatelské služby (na začátku samozřejmě do kazatelského
semináře) i poměrně čerstvě obrácené lidi – jako příklad bych mohl uvést
vzácného bratra a služebníka evangelia Rev. Ivana Fostera. Nicméně většinou tomu tak není.
Pan Coleman volá k tomu, aby každý nově obrácený měl svého osobního
vůdce – jeho slovy „křesťanského přítele, kterého by mohl následovat až
do chvíle, kdy bude moci sám vést jiné“. Problém je, že Písmo nikde
nepíše, že vést druhé je úkol každého křesťana (nepočítáme-li vedení
dětí rodiči, které je zvláštním a specifickým případem). Naopak, pastýři
jsou započítáni mezi služebnosti (Ef. 4:11), které z podstaty věci
nemůže vykonávat každý, a dokonce jich bude v církvi menšina oproti
„obyčejným členům“ (tento výraz dávám do uvozovek, protože samozřejmě i
tito mají v církvi svou nezbytnou službu a úkol a jistě nejsou žádnou
nižší kastou křesťanů). Navíc v tomto textu čteme o „pastýřích a učitelích“,
a mnozí komentátoři to vykládají jako jeden úřad, který v sobě
nerozlučně spájí dva aspekty, učení a vedení, neboť tyto od sebe dost
dobře nelze oddělit.
Apoštol Jakub varuje: „Nebuďtež mnozí mistři“ (Jk. 3:1) kteréžto
slovo v Novém zákoně označuje učitele Zákona. Je-li úřad pastýře spojen s
úřadem učitelským, analogicky můžeme říct, abychom nebyli mnozí
pastýři. Když apoštol Pavel píše o služebnostech Korintským, pokládá
řečnickou otázku: „Zdali [jsou] všickni učitelé?“ (1. Kor. 12:29)
Tím jasně ukazuje, že učiteli nejsou zdaleka všichni. Stejně nejsou
zdaleka všichni pastýři. K pastýřské službě je třeba zvláštního povolání
od Pána skrze Jeho Slovo, což ale R. E. Coleman v podstatě pomíjí a v
praxi je to ignorováno úplně.
Komu se zodpovídáme?
Důležitým aspektem, zdůrazňovaným i v knize, ale zejména paracírkevními
organizacemi, je, že každý vyučovaný má být pod dohledem onoho svého
„křesťanského přítele“, kterému má být vykazatelný. Jelikož by to mělo
fungovat tak, že vyučovaný se postupně stane učitelem někoho dalšího,
nad kým má dohled – aniž by přestal být pod dohledem svého učitele -, v
praxi se tak buduje hierarchická pyramida ne nepodobná episkopátu, s tím
rozdílem, že všichni jsou potencionální „biskupové“. V paracírkevních
organizacích se navíc nezřídka duchovními učiteli stávají lidé jen o pár
let starší než nově obrácení (jak věkově, tak duchovně), takže je to
trochu, jako když po revoluci učily děti angličtinu učitelky, které byly
v učebnici jen o pár lekcí napřed. Něco takového neměl při psaní své
knihy na mysli zřejmě ani R. E. Coleman. Někdy Pán povolává do vedoucího
úřadu i hodně mladého člověka, ale když takoví převažují či jsou
jedinými pastýři, rozhodně to není zdravá praxe.
Písmo však žádnou takovou strukturu nezná tak jako tak. Apoštolové nic
takového nevytvářeli. Nefungovalo to tak, že zde byla skupina rostoucí
pod dohledem apoštola Petra, jiná pod dohledem apoštola Jana, jiná pod
Pavlem apod. Naopak, snahu Korintských se něčemu takovému přiblížit
apoštol Pavel velmi kritizoval (1. Kor 1:12-13). To, co apoštolové
dělali, bylo, že zakládali místní církve, kde ustanovili nebo ordinovali
Pánem povolané starší (Sk. 14:21-23).
Pomineme-li vztahy věřících rodičů a věřících dětí, pak v rámci církve
jediná zodpovědnost a podřízenost nebo „vykazatelnost“ vůči lidem,
kterou Písmo zná, je podřízenost vůči ordinovaným starším (ordinací
přitom nemyslíme nějaký samočinný rituál, ale jednoduše oficiální
potvrzení služebníka do úřadu církví). „Povolni buďte správcům vašim a
poslušni buďte jich; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti,
kteříž počet mají vydati; ať by to s radostí činili, a ne s stýskáním.
Neboť by vám to nebylo užitečné.“ (Žd. 13:17) Výklad, který by tento
text vztáhl na „křesťanské přátele“, o kterých píše Coleman, by byl
naprosto účelový. Písmo o žádných takových vztazích zodpovědnosti a
podřízenosti samozvaných učitelů a jejich osobních žáků nezná a naopak
takovou autoritu a vedení předpokládá u starších (1. Tim 3:5).
Často se argumentuje vztahem apoštola Pavla a Timotea. Nesmíme však
zapomenout, že tento příklad má svá specifika daná tím, že Pavel měl
coby apoštol všeobecně výjimečné a neopakovatelné postavení (je
zajímavé, kolik excesů dnes v církvi je proto, že se toto naprosto
výjimečné postavení apoštolů ignoruje), a také tím, že Timoteus byl
rovněž ordinovaným služebníkem, starším v Efesu (viz 1. Tim 1:3-4,
4:14), byť třebas ještě mladého věku. Vztah svatého apoštola a
ordinovaného služebníka, nebo chceme-li, vztah starého zkušeného
kazatele a mladého učícího se kazatele nelze jen tak bez dalšího
převádět na vztahy „obyčejných“ věřících. Tím nechceme říct, že křesťan,
který nemá v církvi žádný úřad, nemůže nově obrácenému nijak prospět,
že ho nemůže směřovat svým příkladem, vést jej skrze napomínání a
usměrňování blíže k Pánu Ježíši nebo mu vysvětlit nějakou nejasnost, ale
nemůže zde být žádný oficiální vztah zodpovědnosti a podřízenosti.
Takové vztahy jsou podle Písma možné jen mezi ordinovanými služebníky a
jejich ovečkami, případně mezi věřícími rodiči a jejich dětmi.
Hierarchická struktura, která dnes v paracírkevních organizacích tak
bují, proto nemá žádný solidní biblický základ.
Další nedostatky knihy
Zmínil jsem, že kniha Mistrův plán spasení má celou řad
jednotlivých chyb. Nyní se na ně krátce podíváme. Na prvním místě je
třeba zmínit, jak nevhodně R. E. Coleman vyjadřuje některé skutečnosti,
které se vztahují k pozemskému životu Pána Ježíše. Ačkoliv byl plně
člověkem, přesto zůstal stále plně Bohem. Coleman se o Kristu však
vyjadřuje, řekněme, často příliš lidsky. Například píše, že Pán Ježíš na
učedníky „vyloženě vsadil výsledek celé své služby.“ Dále můžeme číst,
že „zástupy zmatených a rozháraných lidí byly hotovy následovat, ale
Ježíš sám jim nebyl schopen poskytnout osobní péči, kterou potřebovali.
Jeho jedinou naději bylo získat lidi prostoupené Jeho životem, kteří by
to udělali za něj.“ Na jiném místě stojí, že „na počátku své třetí velké
cesty po Galileji si Ježíš bezpochyby uvědomil, že přišel čas, aby se
učedníci zapojili do práce přímo.“ Tolik příklady pro ilustraci.
Způsob, jakým zde pan Coleman o Pánu Ježíši, našem dokonalém Spasiteli a
Bohu píše, je minimálně nevhodný. Je pravda, že Božství Pána Ježíše
autor nikde nezpochybňuje a píše o něm, ale jak vidíme na uvedených
úryvcích, často přeci jen není patřičně zdůrazněno a nepatřičnou
formulací poněkud zamlženo. Skrze toto lidské popisování Pána Ježíše
přispívá k všeobecnému nízkému pohledu na našeho dokonalého Spasitele. O
Vševědoucím Synu, který je Moudrostí samou (Př. 1:20-33) prostě nelze
říci, že si něco uvědomil. Stejně tak je velmi nemoudré popisovat Krista
jako někoho, kdo byl závislý na svých učednících. Pán Ježíš nikoho z
nás ani v nejmenším nepotřebuje. Mohl si kdykoli svolat houfy andělů
(Mt. 26:51) a mohl si stvořit volající kamení (Lk. 19:40). Žádný věrný
služebník evangelia, když už by hovořil o tom, že Pán Ježíš k něčemu
učedníky potřeboval, by neopomněl zdůraznit, že hovoří jen po lidsku, s
ohledem na naše omezené chápáni, ale že ve skutečnosti Kristova služba
nezávisela na žádném člověku. Spíše by se však takovým vyjádřením
moudřeji vyhnul. Ano, Kristus si nás lidi používá, ale nemysleme si ani
na minutu, že na nás něco záleží; je proto velmi nebezpečné takové
smýšlení jakkoliv podporovat.
Podobný problém se týká popisu učedníků. Dnes je vůbec moderní definovat
a charakterizovat biblické hrdiny víry skrze jejich pády a nedostatky.
Učedníci jsou v knize líčení jako v podstatě hloupí a omezení jedinci,
kteří ale měli upřímná srdce a tak si je Pán Ježíš nakonec vychoval.
Můžeme třeba číst, že „učedníci se stále pletli Místru pod nohama,
zrovna jako malé děti, které se dožadují tatínkovy pozornosti.“ Učedníci
jistě nebyli dokonalí a Písmo nás zvlášť v evangeliích o jejich chybách
informuje. Přesto je však třeba mít na paměti, že v onom oblaku svědků
apoštolové zaujímají významnou pozici. V jistém smyslu jsou našimi otci
ve víře (1. Kor 4:15). Neslučuje se s povinným ctěním rodičů, když o
nich hovoříme, charakterizovat je skrze jejich nedostatky, i kdyby se to
zakládalo na skutečnosti. Nejde zde o to, abychom tyto chyby skrývali
nebo o nich mlčeli. Jde zde však o celkový přístup. Lze mít apoštoly ve
veliké úctě a stále hovořit o jejich chybách. R. E. Coleman tak v žádném
případě ovšem nečiní.
Skupinky
Jedním z podstatných aspektů tohoto „učednického“ systému je i setkávání
v neformálních skupinkách, což se v knize výslovně píše (na
neformálnost je v ní ostatně dáván docela důraz). V paracírkevních
organizacích to tak ostatně funguje, skupinky jsou jejich páteří. Celá
problematika skupinek by si zasloužila zvláštní pojednání, nicméně zde
jen krátce nastíníme některé aspekty se zvláštním zaměřením na Mistrův
plán. Někdo by současné skupinky přirovnal k novozákonním domácím
církvím, jako byla například ta Filemonova (Fil 1:2); to, co si pod
pojmem skupinky dnes obvykle představíme, je ovšem specifická forma
obecenství, jejíž důrazy většinou nekorespondují s obecenstvím u Božího
Slova, jak má být. Kdyby byl jediný rozdíl oproti nedělením bohoslužbám
či biblickým hodinám jiné místo setkání, nemuseli bychom se tím nijak
zvlášť zabývat, nicméně tak tomu obvykle zdaleka není.
První věc, která by měla každého ihned velmi zarazit, je, že pan Coleman
propaguje, že si každá skupinka může v rámci církve vypracovat vlastní
kázeň (angl. discipline), což je vskutku podivuhodně nebiblická
myšlenka. Ať už jsme zastánci presbyterního či kongregačního zřízení,
mělo by nám být jasné, že kázeň nemůže být nikdy vnitřní záležitostí
jakékoliv samovolně utvořené skupiny, která si funguje uvnitř církve
jako malá církvička sama pro sebe. Když apoštol Pavel řešil kázeňské
záležitosti sboru v Korintě, obracel se na celý sbor (např. 1. Kor.
5:1-7). Takové výzvy jsou však paracírkevním organizacím vodou na jejich
mlýn, protože jejich aplikace vede k tomu, že církev vlastně ani
nepotřebují.
Právě neformální charakter skupinek, který R. E. Coleman tak vyzdvihuje,
je jejich největším problémem, protože to podporuje moderní postmoderní
přístupy a formování církve dle lidských líbostí. Neformální charakter
skupinek až příliš často vede k tomu, že jsou formovány nikoliv
objektivními potřebami každého křesťana – což je zejména duchovní
zbudování skrze kázané Božího Slovo – ale skrze individuální potřeby
subjektivně vnímané, například emocionálně se „nabít“ skrze zpívání
chval či vymluvit se ze svých problémů v rámci „sdílení“. Mnoho lidí
také skupinky navštěvuje, jak jim to zrovna vyjde, a jsou tak skrze to
povzbuzování smýšlet i o biblických hodinách či dokonce nedělních
bohoslužbách jako o něčem dobrovolném, kam můžeme přijít, když se nám to
zrovna hodí a jak se nám chce. Pan Coleman si v knize pochvaluje, že
zakládání takových skupinek je známkou přicházejícího probuzení. Jeho
kniha je stará 50 let, avšak nevím o žádném skutečném probuzení, které
by skupinky přinesly, a nijak se tomu nedivím, protože se svým
antropocentrickým pojetím obecenství probuzení ani přinést nemohly.
Paracírkevní organizace a oddělení
I když se to na první pohled nemusí zdát, celá problematika
paracírkevních organizací úzce souvisí s otázkou oddělení (separace).
Paracírkevní organizace fungují tak, že stojí mimo církevní strukturu a
fungují nezávisle, většinou více či méně ekumenicky. Často se i snaží
spolupracovat s místními církvemi nebo tuto snahu aspoň deklarují, ale v
praxi to nikdy nemůže fungovat. Lidé zapojení do paracírkevní
organizace budou mít z podstaty věci svoje těžiště vždy v ní a do místní
církve se zapojí vždycky v nejlepším případě jen tak napůl, a častěji
spíše jen formálně. Dost dobře nelze plně žít v místní církvi a přitom
pracovat mimo její rámec. (Dodejme, že práce v rámci církve neznamená
nutně práci zaměřenou dovnitř církve; jde ovšem o práci, která je církví
přímo zastřešena a za kterou místní církev či aspoň denominace plně
zodpovídají).
Jaké jsou důvody takové praxe? Někdy to může být prostou snahou po
velikosti. Mnozí megalomanští křesťané se často nejsou ochotni smířit s
malou, ale věrnou prací. Možná nepopírají užitečnost a legitimitu
takových malých prací, ale oni sami nic takového nechtějí, myslí od
počátku ve velkém. A když chce být někdo velký, v rámci jedné denominace
nemůže plně dosáhnout toho, co chce (což pro malou evangelikální scénu u
nás platí dvojnásob). Je mnohem jednodušší stát mimo a ekumenicky
spojovat křesťany ze všech možných kruhů.
Druhý důvod, proč paracírkevní organizace často fungují mimo rámec
církví, je ten, že na tom jsou denominace i místní sbory tak bídně, že v
jejich rámci nejde žádná rozumná a užitečná práce pro Pána vykonávat.
Těm, kteří jsou zapálenější, tak často přijde jednodušší buď z nich k
sobě přilákat ty horlivější mladé lidi, nebo si vychovat nově uvěřivší k
obrazu svému, než marně a zbytečně zápasit uvnitř církví, které
duchovně umírají v důsledku kompromisu a neochoty učinit pokání.
Zde přichází na řadu otázka oddělení. Je třeba přisvědčit tomu, že mnohé
denominace a sbory se zbavily evangelia, takže je v jejich rámci
zbytečné vyvíjet jakoukoliv činnost, protože by měla jen sociální
rozměr. Správná reakce na takovou situaci je však něco takového jasně
označit a plně se od toho oddělit. Potom se takoví mohou buď připojit k
Pánu a Písmu věrné církvi, nebo-li, není-li nic takového k dispozici,
začít takovou budovat, ovšem podle skutečně biblického modelu.
Paracírkevní organizace tak zůstávají napůl cesty. Správně se nespojují s
aktivitami padlých církví, ale zároveň opustily biblický model církve. V
jejich čele stojí místo kazatele ředitel a místo starších se na vedení
podílí výbory, rady, project manažeři a podobně, stejně jako ve
světských organizacích. To můžeme jen stěží považovat za biblický způsob
správy. Můžeme tedy konstatovat, že druhý uvedený důvod je do
relevantní, nicméně paracírkevními organizacemi zvolený způsob řešení je
krajně nevhodný a působí další problémy, neboť přes snahu integrovat
nově uvěřivší členy do místních církví pro ně často třeba i nechtěně
vytvářejí bariéry. Noví křesťané si od počátku navykají na jiný způsob
fungování „církve“, který je pro ně dokonce atraktivnější (už jen proto,
že v paracírkevních organizacích jsou většinou zapojeni mladí lidé,
kterým je vše uzpůsobeno na míru, ale zcela v nich chybí regulující
prvek křesťanů nejstarší generace), takže pak mohou mít problém se
přizpůsobit skutečně biblickému modelu církve.
Závěr
Kniha Mistrův plán spasení je reakcí na tehdejší aktuální
problémy (které mimochodem přetrvaly až dodnes). R. E. Coleman správně
kritizuje praxi, kdy se uspořádá masová evangelizace, která vyplodí
zástupy lidí, jež zvednou ruku na výzvu, ty se pak následně nahrnou do
místních sborů a za půl roku je drtivá většina takových „obrácených“
zpět ve světě. Takto to fungovalo i při evangelizacích Billyho Grahama.
Jednou z příčin, kterou pan Coleman ovšem neuvádí, byl právě kompromis
dr. Grahama a jeho ochota spolupracovat prakticky s každým (i s
římskými katolíky), takže lidé byli posíláni do církví, které se o ně
ani nemohly postarat, neboť samy neměly evangelium. Výsledky potom
samozřejmě musely být tristní.
Podobně paracírkevní organizace vznikají jako reakce na bídu většinové
církve. Často si kladou za cíl přinášet obnovu do upadajících církví.
Colemanova kniha a koncept je pro ně proto atraktivní. Problém je, že
jak teorie, tak praxe je biblická jen tak napůl. Nedivíme se proto, že k
žádné skutečné obnově nedochází a pomalu a neznatelně se kumulují další
problémy. Bídu církve totiž nevyřeší žádné akce, velkolepé vize a
propracovaná metodologie. Bídu církve může vyřešit jenom hluboké a
upřímné pokání. Proto, aby však mohla pokání učinit, musí vidět, odkud
vypadla. Jedním velkým vyučováním o takovém pokání církve je Pláč
Jeremiášův, ve které toto prorok velmi zdůrazňoval, aby si Židé po pádu
Jeruzaléma uvědomili svou velikou duchovní bídu. Takový nářek nad sebou
potřebuje církev i dnes. Když se takto pokoří před Hospodinem, On ji
jistě opět povýší, a nebude k tomu potřebovat žádné paracírkevní
organizace ani Mistrovy plány spasení. Neučiní-li tak, nepomůže jí, ani
kdyby na jeden místní sbor bylo deset paracírkevních organizací.
Kéž je nám Pán milostiv, který se laskavě někdy ukazoval i k naší
vlasti, zemi české, a přivede zase českého Jákoba z vězení hříchu a
kompromisu. Pro svou slávu a jméno našeho Pána Ježíše to učiň Ty sám,
svatý Hospodine. Amen i amen.
Martin Hýsek
Zdroj: www.izachar
autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, nyní působí ve Svobodné presbyterní církvi
|
Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Čtvrtek, 11. červenec 2013 @ 11:57:25 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Zdá se že ani deset nových zbytečně vyvolaných rozkolů nemůže napomoci jednotě, paralelních ani sériových.
|
Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: Elcepelce v Pondělí, 15. červenec 2013 @ 15:04:13 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | A zdá se ti někdy i něco erotického? Nebo pro 24 hodinovou hlídku na vartě, a pro prvenství svých komentářů, nemáš čas si ani vrznout dveřmi? Pozor vrzání je hřích! Poraď se o tom raději s černokněžníkem ve zpovědnici. Bacha! Zpovědnici někdy vržou dveře, i když občas ministranti promazávají panty! |
]
|
|
Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: hledajici v Úterý, 16. červenec 2013 @ 13:57:17 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Děkuji za článek. Víceméně odpovídá na otázku, kterou jsem tu poměrně
nedávno položila. Sama jsem byla členkou jedné z těchto organizací, účastnila
jsem se skupinek i jejich vedení s tím, že je to správný plán pro můj život.
Ale necítila jsem se v tom dobře, zvlášť kvůli pocitu, že musím kopírovat
chování a způsob života této skupiny bez ohledu na to, jaká ve skutečnosti
jsem. Nakonec se ukázalo, že to není jen pocit, ale že tito lidé mezi sebou
nesnesou někoho, kdo klade nepříjemné otázky.
Jestli to dobře chápu, tyto organizace jsou ale dnes ještě "dál" v tom, že
Jméno Ježíš už neříkají nahlas, aby neodradili potenciální ovečky a schovávají
se za osobní růst a podobné současné psychologické trendy?
|
Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 17. červenec 2013 @ 09:20:07 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Otázka je proč by měl člověk klást nepříjemné otázky Bohu a osobám naplněným Svatým Duchem a pověřeným pastýřskou službou. Stejně jako třeba biologickým rodičům.
Nebylo by lepší jim pokorně a poslušně naslouchat a nechat se od nich poučovat ?
|
]
Re: Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: hledajici v Středa, 17. červenec 2013 @ 13:47:31 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Nemám problém se ptát Boha na cokoliv co mne trápí. Pokud cítím mezi mnou a
Bohem problém, mluvím s Ním o něm, protože On stejně ví... Moje všelijaké hříchy
jsou strašné, ale necítím potřebu se hájit nebo omlouvat za to, že jsem
podobně přistupovala i k lidem, kterým jsem tehdy důvěřovala. |
]
|
|
Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: lida v Úterý, 16. červenec 2013 @ 18:14:01 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | 1) Trochu je mi smutno ze slov pana Hýska.
2) Po přečtení toho článku jsem se nechala inspirovat příkladem pana Hýska.
3)Takže se tedy ptám stejnými slovy, které jsou použity v článku: Je pan Hýsek důvěrný člověk? Když se podíváme do googlu, nic se nedovídáme. Tedy hlavně nic o tom, že jde o někoho, kdo je prověřený, tím, že se prakticky a intenzivně věnuje evangelizaci. Kdo píše o evangelizaci, káže živé evangelium. Kdo prakticky rozumí problematice zvěstování evangelia.
4) Takže můžeme tedy očekávat, že pan Hýsek je zrovna ten správný, který má dostatečné duchovní rozpoznání, má dostatečné duchovní zkušenosti s evangelizací?? Určitě ne.
5) Z toho vyplývá, že se dá očekávat, že mnohé postoje a východiska jsou chybná
a) Pan Hýsek doporučuje na základě SZ text - Pláč Jeremiášův čekat! „Čekat“- až střední generace, či starší generace učiní pokání. Čekat na jejich znovuzrození – probuzení. Ikdyž nevíme :((( jestli se vůbec tato generace starších bratrů a sester, poznamenaná dobou silného ateismu ještě probudí? b) Je vůbec biblické takto odsuzovat Boží dílo, navážet se do Bohem probuzených lidí, kteří z plného – Bohem zapáleného srdce touží sloužit Bohu. Který biblický princip dává tuto kompetenci panu Hýskovi, takhle srážet bratry v Kristu? Snižovat je, že nedokážou být věrní. Lhát o nich, například že do shromáždění si chodí, jak je napadne a aj. další. Pyšně či pošetile se vysmívat křesťanovým duchovním potřebám – chválení Boha zpěvem na skupinkách, sdílení - které hanlivě pojmenovává jako vymluvení se z problémů. c) Pro Bohem zapálený lid vždy platilo o metodách, co je Boží, to vydrží, přinese ovoce. Co je lidské to pomine, vyšumí, přinese jen plaňky. Jsem smutná z toho“neznalostního“ navážení se, duchovní snižování bratra. V Písmu máme varování před nebezpečím, které souvisí s tím, že se někdo povýší na Pána žně. Máme jasně napsané o nebezpečí, že s koukolem se vytrhne i pšenice.
Daleko větší problém vidím v tom, že mladí křesťané nemají správné mužské vzory-typu patriarchy, kdo by byl svým životem pro ně vzor, kdo by byl ochotný biblicky usměrňovat. Učitelů je hodně, poučovatelů ještě víc, ale málo prakticky starostlivých, plných lásky pastýřů, kteří jsou ochotni obětovat čas, péči, kde jsou?! Přece ne každý kazatel má pastýřský dar. Opravdové křesťanství v Čechách vymírá. Všude jen pesimismus,vysmívání se, zpochybňování, srážení víry. Chybí vzory, zapálení křesťané.
Díky Kriste, že ty jsi věrný, stojíš při nás. Vedeš nás, nedovolíš sklouznout,díky za jistotu, že když jsme blízko a opravdově v Tvých rukou, tak naše noha, když sejde, tak nám to dáváš poznat. Nedovol sejít těm, kterým tak záleží na živém křesťanství v naší zemi. I panu Hýskovi opravdově záleží na Tobě Bože (myslím teď na ten odstavec, kde se trápí nad postoj ke Kristu), jeho slova jsou to zapálená, taky tak vzácná v době lhostejnosti.
Lída
|
Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 17. červenec 2013 @ 09:15:44 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jste si jistá že byste chtěla žít v opravdové patriarchální společnosti, tak jako biblické ženy ? Které chodily zahalené tak jako dnešní jeptišky nebo muslimky a s muži se stýkaly jenom minimálně ? Jedly odděleně až po nich, modlily se a slavily svátky odděleně ? Provdat se mladá a přivést na svět a vychovat 10 nebo 15 dětí, jak Pánbůh dá ? Dnešní společnost je někde jinde a ani já bych nedokázal doma dělat skutečného patriarchu se vším všudy. Krom toho že bych do všeho kecal a u jídla byl vždycky první. :o)))) To mi sice jde, ale jako patriarcha si kvůli tomu nepřipadám.
O to důležitější je celibát, možná ještě víc než tenkrát. Duchovní otcovství a mateřství zakotvené v otcovství samého Boha, muži a ženy kteří se pro Království vzdávají všeho. Skutečné patriarchální a matriarchální vzory a pomocníci na cestě k Bohu. Takových je plné Nebe a je jich relativně dost tady na zemi u katolíků, pravoslavných a v poslední době jdou na celibát i někteří anglikáni, kteří chtějí sloužit mši. Přitom se vzdávají 20 000 liber státem garantovaného platu, všemožných výhod a statutu podobného úřední osobě. A někdy pod tlakem okolností i kostela do kterého jejich rod chodil po staletí a hrobů svých předků. Být patriarchou něco stojí, čeho se musí člověk vzdát.
|
]
Re: Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: lida v Středa, 17. červenec 2013 @ 15:39:08 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | resp. poutnick:
Zdravím
Došlo k nedorozumění ohledně významu slova „patriarcha“. Vy předkládáte dva zcela jiné významy tohoto slova: 1)Určitý sociální popis patriarchální společnosti. 2) Popis určitého specifického kněžství, a jen ve velmi zúženém významu, a to nějaké oběti, která se dotýká jen toho kněze přímo osobně. Nic o tom, co nabídnout, čím být pro druhé.
Ale já jsem se vyjadřovala k jinému problému, velmi ožehavému v naší kultuře, a to absenci mužských vzorů! Bylo to na popud toho, že autor článku si stěžoval, že mladí lidé nejsou zvyklí naslouchat starým lidem. Achillovou patou naší společnosti je, že staří lidé si myslí, že nemají co mladým nabídnout.
Když je řeč o mužských vzorech, tak slovo „patriarcha“ v přeneseném slova smyslu, je označení muže, který se rozhodl převzít zodpovědnost za vedení-vyučování „širší rodiny“ - většího okruhu lidí. Záleží mu na další generaci, na předání štafety. Tento význam slova je převzat z ciziny, proto asi trochu mate jeho význam. Já ho mám již takto zažité, takže automatika. Nenapadlo mě, že bude jinak pochopeno.
(Význam slova pochází mj. i odtud(?): Mistrova dílna – Don Smith – určitým způsobem pojmenovává problematiku (úskalí) nedostatku mužských vzorů. Na internetu volně ke čtení.)
Lída |
]
Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: fallkniven_f1 v Středa, 24. červenec 2013 @ 01:28:17 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | pan Hýsek je mladíček a člen pidicírkvičky, toho a jeho výlevy bych vůbec neřešil
|
]
|
|
Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: Bylina v Středa, 17. červenec 2013 @ 22:03:01 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Nestaví-li dům(církev) Hospodin, marně se namáhají stavitelé. To platí jak pro evangelikály tak katolíky. Žádná registrace, nejlepší název, tisíciletá tradice ani znalost bible od a až do z, nikomu nepomůže postavit Boží dům bez Boha. Marně se snaží ten, který si napřed vymyslí plán, jak vytvořit církev, a pak se snaží Boha do toho plánu angažovat. Ze slov pana Hýska tato snaha přímo čiší. Čas ukáže jak jeho registrovaná církvička přispěje k evangelizaci našeho národa. S jeho přístupem k ostatním křesťanům, mu moc šancí nedávám. |
Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Čtvrtek, 18. červenec 2013 @ 08:46:15 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tam kde Bůh postavil na skále svatého Petra tam se marně namáhají bořitelé, z tohoto světa i mimo něj. Ať už si to plánují předem a nebo se do ní pokoušejí tlouct živelně. I to je pro slávu Boží a pro naše dobro.
Bůh žehnej panu Hýskovi a všem lidem dobré vůle. Aby se podíleli na jediném ovčinci, tak jak je psáno. Ať už jsou církevně organizovaní a nebo ne.
|
]
Re: Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Skóre: 1) Vložil: Willy v Čtvrtek, 18. červenec 2013 @ 17:27:30 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | No, namáhat se bořit něco, co nestaví Bůh a co tudíž spadne samo, je skutečně marnost. Vězme však, že Bůh nestaví na člověku ani z ničeho přirozeného lidského, nýbrž z drahých materiálů: zlata - Božská přirozenost Otce, stříbra - právní vykoupení skrze Syna a drahých kamenů - proměňující dílo Ducha Svatého (1K 3:12). |
]
|
|
|
|