Grano Salis - Kdo je člověk?

Čím se liší člověk konkrétně od všeho ostatního ve viditelném světě:

Liší se zcela zásadně tím, čím všechno je.
Lidské bytí je zasazeno do běhu viditelného světa s jasným Božím záměrem: člověk má svým postavením v přírodě, svým jednáním, zjevovat milujícího neviditelného Boha v našem viditelném světě.
Bytí člověka také - a to jako jediného ze tvorů hmotného světa - překrývá hranici mezi světem hmotným a světem duchovním - člověk svým bytím zasahuje nejen do světa hmotného, ale se stejnou závažností i do světa duchovního.

Argumenty pro toto tvrzení:

Bible na mnoha místech popisuje, že Bůh něco vytvořil. Slovo "vytvořil" ve všech těchto případech vypadá v hebrejštině takto: "ויצר".

Pouze na jednom jediném místě Bible je toto slovo napsáno jinak - jaksi "tuplovaně" - a to v popisu stvoření člověka v Gn 2,7:

Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší

"וייצר יהוה אלהים את־האדם עפר מן־האדמה ויפח באפיו נשמת חיים ויהי האדם לנפש חיה׃"

Je tedy třeba se ptát, proč ten rozdíl, v čem je jeho smysl a co nám vlastně tím Bůh říká.
Na tomto jednom jediném místě v Bibli jsou ve slovu "vytvořil" dvě hlásky jod místo jedné - naznačují tak u člověka hned jeho dvojí vytvoření: jedno vytvoření pro tento hmotný svět, druhé vytvoření pro sdílení života ve světě duchovním.
Účasti na životě v duchovním světě jsme tímto uschopněni už i v životě pozemském - i když zatím nikoli v plné jeho kvalitě, ale "ve skrytosti" , ve stavu přípravy na dokonalost, které zatím nejsme schopni.

Abychom lépe vnikli do smyslu překladu - o co se vlastně jedná - zobrazíme si smysl posledních slov jednotlivě do češtiny (hebrejština se píše zleva doprava!)..

האדם - člověk

לנפש - na hlavu

חיה - zvíře

Těmito třemi jednotlivými slovy končí Gn 2,7 doslova!

נפש האדם - lidská duše - (vzniká spojením slov "člověk" (האדם) a plurálu - lidé (נפש),

zatímco v originále Gn 2,7 je doslova toto: (člověk na hlavu zvířete) - (האדם לנפש חיה).
Když si tento tvar vložíte do Google překladače, přeloží to ovšem také jako "lidská duše". Ve smyslu je to tedy stejné - do zvířete byla vložena vyšší kvalita bytí duchovního.

Vytvořil (וייצר)

Dvojitá hláska jod ("וייצר"- oproti "ויצר".) v tomto případě ve slově "vytvořil" odkazuje svým významem na stvoření člověka postupně ve dvou stupních:

1.) Nejdříve Bůh stvořil hmotné tělo člověka (חיה - zvíře).
Osobně (bytostně) se přitom angažoval (zatímco ve všech jiných případech stvoření Bůh prostě řekl - a stalo se. Bible tento krok stvoření člověka barvitě popisuje, že Bůh tělo člověka vytvořil "z hlíny".

Hlína (půda) není však sterilní homogenní hmotou, má - li být úrodnou a dávat plody, sama musí už být plna primitivního života - miliardy kolonií půdních bakterií, plísní i mikroskopických živočichů. Z tohoto pohledu se těla všech zvířat ani tělo člověka od hlíny nijak moc neliší.
Jsi prach a v prach se obrátíš - toto platí pro tělo lidské i pro tělo zvířecí úplně stejně.
Také žádné z těchto organických těl by bez kolonií střevních bakterií a pod. nebylo schopno samostatně existovat. Tělem jsme jenom prach, jsme jenom půda, máme vlastnosti půdy, která žije svým vlastním biologickým společenstvím různých organismů..

Proto Bůh o člověku prohlašuje: ..."Můj duch nebude v člověku přebývat navěky, protože je tělo (hlína). Jeho dnů bude sto dvacet let." (Gn 6,3).

2.) Bůh vzal tohle tělo, které vytvořil (חיה - zvíře) a svým dechem (ruach") vdechl do člověka život.
(Gn 2,7)
Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší ...

Co je to za druh života, který Hospodin znovu a navíc vdechl do těla člověka svým dechem ("ruach")?
Toto tělo přece již v sobě biologický život mělo, podobně jako mají i těla zvířat!
I zvířata jsou takto v Bibli v rovině hmoty už označována výrazem "živá duše" (nefeš) - (Gn 7,22).

Lidské tělo (v rovině těla bylo už předtím nefeš) se stalo "nefeš" znovu - podruhé - nyní však duchovně, nyní v rovině duchovní. Svým dechem takto Bůh stvořil lidského ducha, nesmrtelnou lidskou duši, naše duchovní Já, nositele osobnosti člověka, které přetrvá už navěky a které svým bytím obývá naše hmotné tělo.
I tento stvořený duch má ale pořád stejné znaky "nefeš" - naprostou závislost života na dýchání.

Tělesná "nefeš" člověka je bytostně závislá na vzduchu - musí neustále dýchat vzduch, jinak přijde smrt těla.

Také duchovní "nefeš" člověka je bytostně závislá na Bohu - musí neustále "dýchat Boha", mít důvěrné napojení na Boha, mít s Bohem společenství. Pokud přestane "dýchat Boha", nastává u člověka duchovní smrt. Příčině, která toto způsobuje, říkáme proto "hřích ke smrti".

Člověk je tedy tělesně i duchovně "nefeš" (živá duše s nutností dýchat) - tělem dýchat vzduch, duchem ( tedy stvořenou nesmrtelnou duší) dýchat Boha.

Tyto dvě závislosti jsou zcela absolutní, podmiňující přítomnost života, nelze je nijak nahradit, jsou základní podmínkou pro náš život tělesný i duchovní.

Písmo také na více místech přirovnává člověka k půdě - která je také - má li tedy sama dávat život a úrodu - zase zcela závislá na vodě.

Právě tak je člověk duchovně závislý na Bohu, na slovu, které člověka činí duchovně živým a úrodným:

(Iz 55,10-13)
Tak jako déšť či sníh padá z nebe a nevrací se tam zpět, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou -- dává zrno tomu, kdo rozsévá, a chléb tomu, kdo jí -- tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu. Neboť s radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a návrší před vámi propuknou v jásot a všechny stromy na poli budou tleskat rukama. Namísto křoviny vyroste cypřiš a místo plevele vyroste myrtoví. Bude to k Hospodinovu věhlasu jako věčné znamení, které nebude zmařeno.

	Hledej
	Je a svátek má Klaudie. Vytvoření registrace