Třeba jsme už tady byli několikrát, kdoví, jen On nás zná a ví, jak dlouho ještě

Magdalena

Hele Franto, jako děti jsme byly ale vynalézavý jak si přijít k nějaké koruně. Tehdy nebylo žádné Pepo na podpal v kamnech. Za pytel borových šišek na podpal jsem dostal dvě koruny. Znal jsem místa v borových lesech kde rostl mech. Stačilo pak vzít hrábě a hrabání šišek šlo jako po másle. Většinou výdělek to padl na benzín. Litr stál šest korun. Od jedenácti let jsem měl pařeza, kterého mi dal děda jako vrak. Stejně mu to nepojede, povídal mému otci, tak ať se s tím hraje. I jal jsem se v knihovně studovat technické příručky, a fichtl mi za pár týdnu jezdil, a já na něm lítal po lese jako zběsilý. Tehdy se s mými 40 kily to pro mne byla mašina která mne mnohokrát potáhala. :-))) Tenkrát benzín ještě voněl. Vůně lesa spáleného benzínu, no, to už jsou jenom vzpomínky.  Jo, a taky jsem měl jeden bunkr v zemi, ten se mi ale zavalil protože moc blízko rostl strom který spadl, a taky orlág pod vrcholem stromu, taky že mi dal práce než jsem ho vyrobil. Byla to taková silná a košatá borovice. Nikdo na ni neuměl vylézt. Muselo se napřed vylézt na 4 metry vysoký doubek, a pak z něho asi 5 metrů přeručkovat po silné větvi, udělat výmyk a jako veverka po větvích nahoru. Máma když mne viděla jak sedím u vrcholu borovice v mém orlágu, tak jenom zavracela oči, ale byla už vcelku zvyklá. Les z pohledu koruny stromu vypadá a šumí úplně jinak. Je to nádhera. Nepotřeboval jsem budík do škole, ráno mne budil zpěv ptáku v lese. To mi asi chybí nejvíc. Vstávat spolu s přírodou. Když jsem pak měl 15 let, tak přišel tak silný vítr, že porazil kus lesa i s mojí statnou borovicí. Borovice byla rozlámaná jako párátko na 2-3 metrové polena. A můj orlág skončil na zemi. Bylo zvláštní si jej prohlédnou na zemi. Zdálo se mi že je nějaký menší.

A byl zde ještě jeden způsob jak snadno získat peníze. Za mého dětství začali různé taneční zábavy, letní noci, a to většinou někde na okraji lesa, třeba na myslivně. Mno a když jsem za rozbřesku šel prohledat místo taneční zábavy, našel jsem tam vždycky nějaké drobné peníze. A nejenom to, jednou jsem dokonce našel i zlatý snubní prsten. Bylo na něm čerstvé datum svatby, a tak jsem ho zanesl faráři, který podle datumu zjistil komu patří. Patřil jedné mladé paní, která byla z nálezu velmi šťastná. Jenomže ten prsten mi přišel "draho". Kvůli mému nálezu se rozkřiklo, že se po zábavě dají najít na place různé cennosti a od té doby tam chodilo mnoho "pátračů". Zřejmě nepoctivých, jelikož jsem pak nikdy neslyšel, že by se "něco" našlo nebo vrátilo.

Toliko ke vzpomínkám.