Grano Salis - Je odupštění jedostranný jednorázový akt?

poslal demagog

Co je a co není odpuštění? Je odpuštění jednorázová jednostraná akce toho, kdo odpouští? Anebo aby odpuštění proběhlo, musí ten, komu se odpouští, uznávat, že způsobil bolest? A je legitimní v rámci odpuštění předkládat pravidla pro nový vztah mezi tím, co odpouští a tím, co ublížil? Nebylo by to v protikladu s bezpodmínečnou láskou a bezpodmínečným přijetím, jak jej očekáváme od Pána Boha? Nedegradujeme tím křesťanství na byznys, jarmark marnosti, ve kterém prodáváme spásu za pokání, pak ještě za víru, a ještě za lásku, a ještě za dobré skutky plynoucí z té lásky, a za věrnost, a za ... ???
Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/1476-je-odpusteni-jednostrannym-aktem.html

Dluh je v podstatě okov ve vztahu dvou osob. Nedá se jednostranné zrušit, jednostranně vymazat, jednostranně odpustit. Důkaz je nabíledni: pokud se dluh pokusime jednostrane rušit, nedojde automaticky k uzdravení vzájemného vztahu. Což se dá mezi lidmi "přežít," ale ve vztahu k Bohu je to fatální. Jednostrane se dá odpuštění nabídnout - a to může mít mnoho formálních podob. Třeba tím, že se dlužní úpis jednostrane znici. Ale úpis ještě není totéž co ten dluh. Aby k odpuštění došlo, je třeba, aby ho jedna strana nabídla a druhá strana aby ho přijala. Jenom tehdy dojde ke zniceni křivdy jakožto překážky k uzdravení vztahu dvou osob.

V Písmu se to odráží v mnoha jasných výzvách i z úst Pana Ježíše: Čiňte pokání a věřte evangelium. Amen pravím vám nebudete li činit pokání, všichni stejně tak zahynete. Jsou to jasné věty z úst Našeho Pana a Spasitele. I apoštol spásy z víry, Pavel, učil o potřebě "bát" se Boha, který, když vylomil větve na kmen patřící od přírody, tím spise vylomí i větve na kmen naroubované.

A těm, kteří spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: 10"Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. 11Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚ Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. 12Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.‘ 13Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚ Bože, projev milost mně hříšnému.‘ 14Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen." Lk 18k

Nad podobenstvím o Farizeovi a celníkovi jsem prožil něco jako druhé obrácení. Uvědomil jsem si, za co vlastně farizeus děkuje - on dekuje za svůj proměněný život. Má "jistotu spasení". On ví, že jeho proměněný život není z něj, ze je Milosti od Boha - protože má potřebu za něj děkovat! Děkuje v podstatě za samé dobré věci. Že má kde bydlet, že má dobry prijem z poctivě cinnosti, ze kterého může odvádět desátky. Za vše to neděkuje sobě, svým schopnostem, znalostem, své svátosti, ale děkuje za to Bohu, který proměňuje lidské životy. Zapomíná pouze na jedno - na svou vlastní hříšnost, na svůj vlastní dlužní úpis. A to ho vede k tomu, aby se povyšoval nad celníka, nad své alter ego.

Zatímco celník plně uznává svůj dluh. "Nechlubí" se podrobnostmi, nevyznává se z jednotlivých hříchu. Je zde kontrast. Farizeus hovoří konkrétně: děkuji ti Boze za to, za to a ještě za ono. Děkuji tobě, ne sobě. Celník hovoří obecně: slituj se nade mnou, hříšnym.

Spása z víry bez skutků ve formě, jakou je vyučována např soucasnymi evangelikaly po,chází z nepochopení našeho "právního stavu" před Bohem. Že před Bohem nemáme co říct na svoji obhajobu. Že jsme, jako celníci, v podstatě žebráci o Bozi Milost, o Bozi Slitování se. Pokořujeme se před Bohem, vyznáváme svůj dluh, svou hříšnost a prosíme o Milost. Bůh může tuto Milost dat, ale také nemusi, v tom je Jeho Svrchovanost. My vsak můžeme tak činit s důvěrou, že Bůh nám v Kristu právě tuto Milost chce dát a nám ji nabízí: milost zničeného dlužního úpisu, zaplacení pokuty a nahrazení škod.

Pravda - Bůh zničil nás dlužní úpis, uhradil škodu a zaplatil pokutu ještě před tím, než činíme pokání. Ale právě pokáním přijímáme tuto Milost do Svého Života. Pokud osobně nepříjmeme Boží Milost v Kristově obětí, zůstáváme ve smrti, v Adamovi, v prokletí "prach jsi a v prach se obratis", a neseme si stále nás dluh na svých zádech, neboť nedochází k uzdravení vztahu mezi námi a Bohem. K "očištění" celníka dochází až po navratu z "chrámu" domu. V životě křesťana je chrámem Ducha Svatého - fyzické tělo. Tento chrám opouštíme a jdeme domů až v okamžiku. fyzicke smrti.

Z farizee dělá farizee pohrdání celníkem = vědomím a pokanim vlastní hříšnosti. Kdyz odkladame vědomí a pokani naší hříšnosti, když jim dokonce pohrdneme, stáváme se farizey, kteří mají tendenci soudit druhé, neboť "kdo jest bez viny, ti mohou prvni házet kamením."

Naše spása je z víry. Ano. Avšak dopustili jsme vyprázdnění pojmu "víra." Víra není přesvědčení o existenci Boha ve Třech osobách, ani přesvědčení, že Kristus zemřel za naše hříchy. Neexistuje vakuovaná víra, víra, která se vznáší na nebesích izolované od pozemského světa. Víra je důvěra - důvěra Spasitelovi, důvěra Jeho Slovum. Co říká Kristus o mně a mém životě, dobře říká. Víra je věrnost. Co do mého života přichází od Krista, dobře to přichází. Když Spasitel říká: Čiňte pokání, neboť nebudete li činit pokání, všichni tak zahynete, naše odpověď by měla být: amen Pane. Věřím tvému slovu a Důvěra Tvému slovu a věrnost jemu mne vede k tomu, abych činil pokání. Kdo jsem, abych tvrdil, že nezahynu, když nebudu činit pokání, když Kristus, můj Spasitel, hovoří o opaku? Ani apoštol Pavel neučil vakuovanou víru, ale víru, která - se projevuje láskou.

Za velkého učitele vztahu mezi vírou a skutky osobně považuji - film Mrazík. Když Ivánek činil skutky, aby byl spasen, něco tam prostě nefungovalo. Ale když učinil skutek z lásky, stal se zázrak spasení. A to ani k tomu skutku vlastně nedošlo, stačilo pevne rozhodnuti skutek učinit. Tak učí i apoštol Jakub: jako je tělo bez Ducha mrtvé, je mrtvá i víra bez skutků. Víra působí spolu se skutky a ve skutcich dochází víra dokonalosti = dospělosti, účinnosti. My před Bohem nemáme co říct na svoji obhajobu, naše spasení není ze Zákona, není v tom, že někdo dá na váhy dobré skutky a špatně skutky, nějak to zváží a podle výsledků nás pošle do ráje nebo do pekla. Spása je z Milosti v Kristu Jezisi bez zákona a mimo zákona - která se přijímá cinenim pokanim a důvěrou Kristu Ježíši. Jenom přijetí Milosti v Kristu Ježíši skrze víru a pokání dochází k uzdravení vztahu s Bohem - dochází ke spase ztraceného člověka. Bez uzdravení není spasení.

Nemyslím si, že toto je prázdné filozofování. Ono se to i hodně promítá "do praxe."

Jsme např využívání jakožto křesťané, abychom odpouštěli stejným způsobem, jako Bůh. Evengelikalni postoj vede to k tomu, že máme odpouštět úplně vsechno aniž by jakkoliv záleželo na postoji toho, kdo nám ublížil. Ve spojení s jinými dogmaty např o nerozlucnosti manželství to vytváří situaci, kdy se člověk může ocitnout v pekle bez východu. Často to vede k tomu, že odpuštění je pouze slovní, povrchové, bez vnitřního pročištění

Věřím tomu, že Bůh odpouští jinak. Ano, Bůh odpouští všechno, ale jinak. Že samotné slovo odpuštění znamená něco jiného. Znamená to uzdravení

Oba, i ten co ubližuje i ten, komu je ublizeno, potřebuji slyšet: způsobil jsem ti bolest, uznávám to, prosím, odpusť mi. Tato věta má až léčebný rozměr. Jeden to potřebuje vyslovit, aby to uzdravilo jeho, druhý to potřebuje slyšet, aby to uzdravilo zase jeho.

Ale i toto je stále málo. Způsobena bolest rozbíjí vztahy a ten, komu je ublizeno, musí mít pravo stanovit nová pravidla nového vztahu. Např dobře, odpouštím ti, ale bez se léčit z alkoholismu, nebo z návalu hněvu. Ano, odpouštím ti, ale teď odejdi a presvec mne ovocný svého pokání, že ti mohu věřit

Tento podle mého zcela legitimní a biblicke požadavky se stává nelegitimní v kruzích, pro které je odpuštění pouhé slovo, které se jen tak vyslovi do větru. Podle mého názoru jsou však správně, neboť takto lidem odpouští i Bůh. Toto odpouštění nezůstává na povrchu, ale má potenciál uzdravovat. Ano, nabízet odpuštění se má za všechno, ale odpuštění na druhé straně se ještě musí přijmout a to i s těmi pravidly nového vztahu a nového souziti. Kdo odmítá pravidla nového soužití, kdo odmítá uznat, že druhému ublížil, ten odmítá i samotné odpuštění.

Za apostola spasi z viry bez skutku je povazovan apostol Pavel. Ale ani on nepsal o vakuovane vire, ale o vire, ktera se nejak chova a nejak uplatnuje (gal 5,6) - laskou. Bez lasky nic neni, ba dokonce vira a ivankovske skutky bez lasky mu "nijak neprospeji." Ze nejvetsi z trojice vira, nadeje a laska je laska. Kdyz se snazi vysvetlit, co to laska vubec je, nepise, jak laska citi, ale jak laska jedna (slavna Korintskym 13 kapitola). Dokonce on, hlasatel spasy z pouhe viry bez skutky, dela seznamy veci, ktere, kdo tak cini, rozhodne nebude spasen (gal 5,21) a hned pak seznam skutku, proti kterym se zadny zakon neobraci. Velky hlasatel svobody v Kristu jednim dechem rika, ze neni bez zakona, ale jeho zakonem je Kristus. Hlasatel jistoty spaseni vyziva sve ctenare, aby se bali Boha, pritoze kdyz vylomil vetve prirozene patrici ke kmeni, tim spise vylomi vetve naroubovane. Na jinem miste v listu Filipskym, zase rika, ze jeste nedosahl cile nebo dokonalosti, ale ze "bezi", tj vykonava cinnost ci aktivitu, aby ji dosahl, pri cemz paradoxne vyziva dokonale, at smysli jako on. Tedy ze byt dokonaly az Sokratovsky znamena vedet o sve nedokonalosti, rekneme hrisnosti ci vedomi a uznavani sveho dluhu.

Kdyz tohle polozime napr k listu Jakubovi nebo k dalsim mistum Nove smlouvy, je jasne videt, ze oba a vsichni pisi o tom samem. Jenom jakoby oba argumentovali proti jinym lidem: apostol pavel proti snaham skutkami si zajistit spaseni, apostol Jakub zase proti jakymsi vyznavacum vakuovane viry lezici za peci. Jinak oba pisou to same, vzajemne se doplnuji a vzajemne se vysvetluji. Ze vira pusobi spolu se skutky a ve skutcich dosahuje vira dokonalosti, tj dospelosti, celistvosti ci ucinnosti. A neverim tomu, ze by chteli zpochybnovat bezvyhradnost Bozi lasky nebo zakladat jarmark marnosti neco za neco. Spasa za pokani, za lasku, za skutky z lasky a podobne.

Věřím tomu, že každý normální rodič své dítě bezpodmínečně miluje. I kdyz dítě zlobí, nechce nikam chodit, nechce se oblékat a když už je jednou oblečená a svleče se, když se vzteká v obchodě, přesto jej člověk miluje. Bezpodmínečně. Bezpodmínečně přijímáme své děti. Vždy, at se stane cokoliv, budou našimi dcerami a syny. Vždy tu budeme pro ně.

Ale bezpodmínečně neznamená vztah bez pravidel. Bez hranic. I když dítě milujeme, přesto, nebo naopak právě proto stanovujeme hranice a pravidla. Někdy, i když dítě milujeme, je musíme např vzít na policii, aby se přiznali, že udělali něco strašného. Jindy je musíme poslat na léčení. Nebo jim i otevřít dveře, aby od nás svobodné odešli a třeba se nikdy nevrátili. I to patří k bezpodmínečně lásce a přijetí: miluji tě a přijímám té ta své dítě, i když ty se mnou nechceš mít nic společného.

Bezpodmínečná láska či přijetí neznamená vzájemný vztah bez pravidel.

23"Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. 24Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů. 25Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. 26Onen otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚ Měj se mnou trpělivost, pane, a všechno ti vrátím!‘ 27I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil. 28Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: ‚Zaplať, co mi dlužíš!‘ 29Jeho spoluotrok padl k jeho nohám a prosil ho: ‚ Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.‘ 30On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. 32Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. 33Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?‘ 34A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh. 35Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení. " Mt 18k

Jeste bych rad upozornil i na toto podobenstvi o dluznikovi a dluznikovi toho dluznika. Dluznik nasekal velkej dluh, pokoril se pred svym Panem, ten se nad nej slitoval a dluh mu odpustil. Prijal ten dluznik odpusteni dluhu? Zacal se chovat tak, jakoby dluh vubec nikdy neexistoval. Kdyz se podivame na jeho jednání dale, musime priznat, ze neudelal nic, na co v te dobe v podstate sam nemel pravo. Vona veta: Zaplat mi, co jsi dlužen, co bylo ukradeno, musi byt vraceno, byla dokonce jednu dobu hlavnim poselstvim ceskeho ekumenismu.

A ac neudelal nic, na ci by nemel narok, jednou odpusteny dluh opet zacal existovat. Jak to?

Osobne se domnivam, ze proto, ze onen dluznik neprevzal odpusteni dluhu svym srdcem. Necinil pokani, nedoslo k uzdraveni vztahu mezi Panem a jeho dluznikem. Dluznik se stal faruzeem, ktery mozna Panu dekoval za odpusteni dluhu a za promeneny zivot bez dluhu, ale nestal se celnikem, ktery si je dobre vedom sveho dluhu, resp dluznosti. Pan mu nabidl bezpodminecne odpusteni, nerekl zaplat mi aspon tretinu ci desetinu a ja ti prominu zbytek. Dluznik vsak odpusteni dluhu neprijal svym srdcem, nedotklo se to jeho srdce a nezatraslo to s nim, zapomnel na svoji vlastni dluznost, odpusteni neovlivnilo jeho chapani Pana, sebe sama a sveta kolem, nedoslo k uzdraveni vztahu mezi nim a jeho Panem, tudiz vlastne ani k odpusteni nedoslo. Protoze k odpusteni musi byt dva - ten, kdo odpousti a ten, kdo odpusteni prijima.

Domnivam se, ze pokani, vedomi vlastni hrisnosti, postoj celnika, je nedilnou soucasti zivota viry.

Toto podobenstvi o dluznikovi a dluznikovi dluznika se mi zda stale vyznamnejsi a vyznamnejsi. Pokud je totiz odpusteni jednostraná zalezitost, mane tu priklad podminecneho odpusteni - jakoby dluznik porusil podminky odpusteni dluhu a tak se ten dluh znovuobjevil. Ale toto podobenstvi je uceni o tom, jak je dulezite odpoustet druhym ve svetke toho, jak nan odpousti Buh. Pak by Buh odpoustel podminene a odkaz na toto odpusteni v modlitbe Pane byl prave onim nasim nechtenym harmarkem Milosti. Kazdy odkaz na Bozi odpusteni v bibli by se timto podobenstvim mel rozumet jako podmineny.

Pokud je vsak odpusteni aktem dvou osob, toho, kdo bezpodminecne odpousti a toho kdo bezpodminecne odpousteni prijima, pak by to ukazovalo, ze odpusteni se prijima pokanim, ktere prevraci srdce v pohledu nejenom na sebe a na nas hrich, ake i na okolni svet. Zivot v pokani neni o tom, ze jsme nikdy nic nedluzili, ze nas dluh nikdy neexistoval. Ne. Ale az sokratovsky paradoxne v plnem vedomi existence dluhu a nasi dluznosti a jeho splaceni ne tlustou carou co jsme si to jsme si, terazky jsom majorem pardon spaseny, ale Krvi Pane.

Predstavuji si, jake pocity musel mit dluznik, kdyz nu Pan dluh odpustil. Musela ti vyt obrovska uleva, vdecnost, radost, pocity prijeti. Nemame pravo, verim tomu, o techto pocitech pochybovat. Ale to jeste neni spaseni, znamkou odpusteni.

Ja vim, ze me postoje se ostatnim krestanum mohou zdati byti zakonicke. Osobne naopak za zakonictvi povazuji napr ono prijeti cirkevnich restituci, protoze vychazeji ze spasy ze spravedlnosti = zakona predpokladajici cistou spravedlnost tech, co restituce prijimaji a vyzaduji - ona slavna veta Co bylo ukradeno, musi byt vraceno.

Termin zakonictvi se podle meho nazoru vaze ke zpusobu naseho spaseni. Bud jsme spaseni souzenim podle zakona, podle porovnani dobrych a spatnych skutku, ktere se nejak zvazi a daji nejaky vysledek, anebo z toho, ze pro Krev Jezise Krista nebudeme spaseni vubec. Zde ani není žádný prostor pro jarmark marnosti "spasu za pokání," protoze kdo by soudil, jestli je nase pokání opravdové a dostatečně hluboké, něž Bůh, jehož soudu naopak se ke spáse potřebujeme vyhnout? Takže žádné ivankovské snažení činit pokání, aby se nám navrátila lidská podoba, ale prohlédnutí, že nemáme nic, vůbec nic na svoji obhajobu, ani to vyznání, že nemáme nic na svoji obhajobu, nemáme na svoji obhajobu. Pouze jak žena chycená při cizoložství můžeme němě a bezbranně stát před Božím Soudem, jako celník se pokořit: "slituj se nade mnou hříšným." A čekat na suverénní Boží rozhodnutí s nadějí, že Bůh nás pro Krev Božího Syna soudit nebude. Paradigma z tohoto zpusobu spasy pak ovlivnuje nas zivot a nahled na svet a nase blizni. Podobenstvi o fariteu a celniku ukazuje, ze spolehani na vlastni spravedlnost muze byt zalozeno i na skutcich, jejichz puvod vidime v Bozi Milosti, i na skutcich, ktere vnimame, ze nejsou z nas, jsou z Boha a my dokonce citime potrebu za tyto skutky dekovat Bohu. Protoze mnohdy pro Milosti, co jdou do naseho zivota, zapominame na nasi hrisnost a dluznost.

To však neznamená, že nemůžeme děkovat za Boží Požehnaní přicházející do našich životů, jak to dělal farizeus. Že nemáme mít radost z našich denních radostí, že nemůžeme cítit uvolnění a vděčnost za Boží přijetí a odpuštění, jak to cítil dlužník. Ne. Právě naopak. Ale chyba je myslet a jednat tak, jakoby žádný dluh nikdy neexistoval.

http://bohu-a.svetu.cz/1476-je-odpusteni-jednostrannym-aktem.html

Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/1476-je-odpusteni-jednostrannym-aktem.html

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace