Právě přijíždíme do sociálního ústavu, který je určen pro slabomyslné chlapce, vlastně muže, protože mnozí už překročili věk dospělosti. Pan ředitel nám vysvětlil, že tady jsme na Moravě a  každý si rád vypije nějakou tu skleničku vína nebo i něco silnějšího. A pokud žena otěhotní právě v době, kdy jsou oba v alkoholickém opojení,  může se stát, že se narodí postižené dítě.  V zahradě starý pán sekal zrovna kosou trávu.    

"To je náš nejstarší chovanec" vysvětlil pan ředitel.   

 Procházíme  oddělením, kde chlapci jsou sice postižení, ale dá se s nimi pracovat i komunikovat. Vykonávají drobné ruční práce a smějí se na nás.  

 "Tak tenhle hoch je náš ministr zahraničí, protože zná jménem všechny  politiky", usmívá se ředitel  a ještě blaženěji se tváří chlapec, na kterém však podle vzezření je poznat určitý defekt.  

  "A nyní vás zavedeme na oddělení těžce postižených jedinců. Pokud je  některá z vás těhotná, doporučuji  s námi nechodit."  

  Naše vychovatelka má však kuráž  a neodmítne příležitost  vidět to, co třeba už neuvidí. Přicházíme na oddělení takzvaných ležáků. Na pokoji stojí jen šest postelí a na nich bezvládná těla, která občas sebou mrskají. Proto jsou doslova přifačovaná k posteli bílými obvazy. Cítíme  i určitý zápach, protože potřebu vykonávají na místě, kde leží. Strašný pohled. Pečuje o ně jedna civilní zdravotní sestra. Do dalších pokojů už ani nenahlédneme.   

 " A ještě vám ukážu jedno oddělení, které má na starosti řádová sestřička. Jsme rádi, že ji tady  máme, protože zde je práce nejobtížnější".  

  Na ředitelovi vidím, že hovoří vážně.     Vcházíme do místnosti, kde mne zaujme čisťounká podlaha. Dveřmi pak nahlížíme do ložnice asi s dvaceti postýlkami. Připadají mně nějak malé a jako v pohádce o Sněhurce  a sedmi trpaslicích, jenže je jich aspoň třikrát víc. Všude ustláno a čisto. Žádný zápach jako na minulém oddělení. Mladá sestřička  oblečená do  řadového obleku má krásný  a milý obličej a zve nás  dál. A tady už poznáváme osazenstvo. U dlouhého stolu na malých židličkách s otvorem pro nočník sedí  dvacítka malých bytostí. Nepřipomínají vzhledem děti, protože jejich tváře jsou nepěkně zdeformované. Jsou jak zvláštní trpaslíčci. Někteří vydávají divné skřeky. Houpají se na židličkách a  když se k ním přiblížíme, otírají se o nás  a možná chtějí jak malé děti pochovat. Na stole před nimi leží krajíc s paštikou. Žasnu nad tím, jak tohle může jedna drobná sestřička sama obstarat. A ke všemu v další místnosti spatřuji asi čtyři klecová lůžka. Ptám se sestřičky, k čemu slouží.  

 "No, když některý dostane záchvat a  mohl by sebe i ostatní poranit, tak ho tam musím dát." 

  "Vy sama?   

  Sestřička pokrčí rameny a  s klidným úsměvem ještě doplní.  

 " Oni mně někdy někteří z nich i pomohou" a dívá se milé na tato lidská stvoření.   

   Co je to za duchovní sílu, která umožňuje takové obětování?  Sněhurka s dvaceti postiženými trpaslíčky? Kdepak. Anděl s trpícími lidmi, kteří možná díky péči tohoto anděla si svoje utrpení ani neuvědomují.    Když odcházíme z oddělení, tak pan ředitel opět si pochvaluje práci řeholních sestřiček.   

 "Nevím, kdo by tohle dělal, nebýt jich" dodává.             

 Poslední překvapení nás čeká v místnosti, která připomíná bývalou kapli. Před nás v  ústavních uniformách se znakem ústavu na rukávu nastupuje asi šest chlapců či mužů. Věk totiž nepoznáme. Mají bicí nástroje, vozembouch a jiné a podle pana ředitele nám zahraji a zazpívají několik lidových písniček. Všichni se usmívají a je na nich vidět, že hrají a zpívají  s nadšením. Podle přízvuku je sice znát, že barva hlasu není stejná jako u zdravých lidí, výslovnost jak u cizinců, ale ta jejich  obrovská radost vše zamaskuje. Vždyť je to od srdce. Jeden z chovanců, který má asi větší volnost, drží v ruce fotoaparát a fotí a fotí. Ptám se  na něho  pana ředitele a divím se tomu.   

  "Ale on tam stejně  nemá film a  dělá mu to radost" prohodí s úsměvem pan ředitel.     

Když se loučíme, přitulí se k němu jeden z chovanců a do jeho pláště si snad utírá nos. Pan ředitel ho neodhání a směje se.  

 " To víte, jsem jejich táta, táta sto tří dětí. Mně to nevadí, od toho mám přece plášť"    

Vstupujeme do autobusu a venku před ústavem stojí pan ředitel a s ním hlouček chovanců. Mávají na nás a usmívají se. Ten chovanec, který nemá ve fotoaparátu film, vše s radostí fotí. Rozjíždíme se, také máváme  a jsme dojati až k slzám.   A já mám také radost. Asi jsem uviděl anděla. Ta sestřička byla anděl.