poslal Nepřihlášený Tento článek si po mně vyžádala řada přátel poté, co jsem
s nimi rozebíral různá křesťanská témata. Dříve jsem býval
rozčarován skutečností, že mnoho představitelů církví a sborů
v minulosti zastávali učení, která později opustili, aniž by je
veřejně odvolali. Nechci nyní tato učení rozebírat a mám pro tyto
představitele pochopení. Možná si sami nejsou jisti, možná nechtějí
dělat zmatek a možná to ani nepovažují za podstatné.
Je ovšem třeba si
uvědomit, že učení, pokud nejsou veřejně odvolána, přetrvávají ve
formě tiskovin, nahrávek a ústní tradice a dále nesou své ovoce. Pokud
jsou přece jen odvolána, někdy bývají nahrazena opačným extrémem.
Jinými slovy, čím více je kyvadlo vychýleno k extrému, tím
snadněji se přehoupne do extrému opačného. V této souvislosti mne
nedávno velice oslovil verš: „Za zpupností přichází hanba, kdežto
s umírněnými je moudrost.“ (Př 11,2)
Ačkoliv jsem řadu svých učení nemusel ve svém životě podstatněji
korigovat, ve dvou oblastech jsem zašel dále než ukazuje Písmo a je možné
– protože jsem je ve sboru i řadu let vyučoval – že jsem působil
zejména mladým lidem komplikace. Neomlouvá mne, že jsem tato učení
z velké části přejal, podstatné je, že jsem je šířil a někdy
i radikalizoval. Postupem času jsem většinu aspektů opustil a
nevyučoval je uceleně, ale každý z nich jsem v určité době
zastával.
Jedná se o učení o manželství resp. volbě životního
partnera a o autoritách a úloze církve. S učením
o prakticky nekritizovatelné autoritě, kterou je třeba poslouchat
i proti svému poznání a svědomí, jsem se již do značné míry
vypořádal dříve, ale s učením o manželství resp. volbě
životního partnera veřejně nikoliv. Rád bych se proto krátce podíval na
dvě témata, a to „uzavírání sňatku“ a „členství ve sboru“.
Aniž bych si to uvědomil, byl jsem v tomto, ať přímo, či nepřímo,
ovlivněn pohledem některých, kteří mezi obě věci dávali principiální
rovnítko. Učení pak vypadají velmi duchovně a mají je snahu aplikovat
zejména lidé se sklony k asketismu, ve snaze se co nejvíce zalíbit
svému Pánu. Pokud si tedy tento článek přečte někdo, koho jsem ovlivnil,
prosím jej upřímně za odpuštění.
Volba životního partnera
Toto učení ve stručností říká, že svůj stav si člověk nemůže
sám svobodně, na základě svého rozhodnutí, zvolit. Člověk je buď
povolán k životu v manželství nebo ve stavu celibátu. Pokud je
člověk povolán ke stavu manželskému, není jeho věcí svobodně si zvolit
svého partnera, ale je třeba k tomu mít zjevení. Aby člověk toto
zjevení mohl rozpoznat, je nejlepší, pokud k dotyčnému budoucímu
partnerovi příliš mnoho necítí (není zamilován). Jakmile si je
v tom člověk jist (zde se jedná o muže), oznámí to druhému
(ženě) a ta pak hledá potvrzení. Pokud oba prožijí, že k sobě
patří, oznámí to nejprve vedení sboru, zda s tím autority souhlasí,
a poté se před sborem závazně zasnoubí. Tak v podstatě uzavřou
jakousi „předmanželskou smlouvu“, jejíž zrušení je nahlíženo jako
osobní selhání.
Pokud vztah projde touto procedurou, tj. oboustranným zjevením,
odsouhlasením autoritou a závazným snoubenectvím, chystá se svatba. Zde
teprve může zpravidla dojít k citovému vzplanutí, které je chápáno
jako Boží potvrzení. Pro podporu takovéhoto schématu je citována řada
podpůrných textů ze Starého Zákona jako politická manželství (1
S 18,27), rodová manželství patriarchů – Izák (Gn 24,51), Jákob
(Gn 29,25) nebo proroků (Oz 1,2). Zapomíná se, že se jedná o popis
konkrétních historických událostí, které byly specificky podmíněny,
nikoliv o model pro všechny věřící. Stejně tak si dnes nevolíme
vedoucí losem (Sk 1,26). Ačkoliv řada výše zmíněných bodů může být
na první pohled odhalena ve své bizarnosti, je třeba nezajít do opačného
extrému.
Manželství je vskutku Boží institucí a Božím darem člověku. Každý
má v této věci svůj specifický dar (1 K 7,7). Jak manželství,
tak celibát jsou před Bohem rovnocenné, přesto apoštol Pavel říká, že
pro toho, kdo je toho schopen, je lepší zůstat sám. K jakému stavu je
člověk povolán se pozná podle toho, v čem bude více lnout
k Pánu Bohu. Ale i stavu manželského je možné se dobrovolně
vzdát pro království nebeské (Mt 19,12).
Je mnoho krásných manželství, která – jak věřím – vznikla
skutečně z Boží iniciativy, kdy se lidé vzali pouze z lásky
k Bohu. I Bible popisuje podobné zkušenosti. Jedná se ale spíše
o výjimky, které jsou spojeny se specifickou službou a nezřídka
bývají v Písmu použity jako určitá znamení. Problematické je to,
když někdo ze své opravdové zkušenosti s Bohem učiní měřítko pro
ostatní. Bibli je třeba chápat v celé její šíři a nepanovat nad
vírou druhého. Ve většině případů bylo manželství uzavřeno jako
svobodná volba člověka, z lásky a s odpovědností Bohu. Je
přitom přirozené, že člověk v rozhodujících chvílích svého
života hledá Boží radu a Boží pomoc resp. Boží vedení. Problémem je,
když se univerzálně vynucuje Boží zjevení.
Co je třeba odmítnout a co jsem taktéž zastával je, že by měl člověk
ke svému rozhodnutí mít souhlas autorit. Je přirozené, že pokud je
autorita zároveň oddávajícím, musí mít právo oddání odmítnout.
Příčin může být několik, například zda jsou oba snoubenci křesťany
(1 K 7,39). Konečnou zodpovědnost nesou ale ti, kteří do manželství
vstupují a nikoliv třetí osoba. Ta může mít hlas toliko poradní, ale
nesmí v této, ryze soukromé záležitosti, vynucovat uposlechnutí své
rady. Katastrofa pak nastává, když někdo další vnáší do této oblasti
„slova od Pána“. Někdy se dokonce stává, že tam, kde Písmo uvádí
jediný požadavek, a to víru, a sám apoštol Pavel říká, že v této
věci žádný příkaz „od Pána“ nemá (1 K 7,25), vystupují lidé,
kteří poselství „od Pána“ mají. A opět, nemluvím
o prorockém hlasu k užitku, povzbuzení nebo napomenutí (1
K 14,3), ale o tom, když někdo na základě „proroctví“ lidi
páruje nebo před manželstvím neopodstatněně zrazuje.
Poslední věcí, na kterou bych chtěl upozornit, je institut
„snoubenectví“. Léta jsem učil, že manželství musí předcházet
„závazné“ snoubenectví, které je třeba uzavřít před sborem.
Vzpomínám si, že jsem byl tehdy zmaten, že jsem pro toto učení nemohl
nalézt oporu v Písmu neboť někdy mezi zasnoubením a manželstvím
nebyla v Písmu jasná diferenciace a uzavření manželství se
v různých biblických dobách uzavíralo podle různých kulturně
podmíněných okolností. I v dobách socialismu bylo manželství třeba
uzavírat na národním výboru a církve neměly jiné volby.
Nelze asi nic namítat proti tomu, když si jednotlivé církve vytvoří
svojí vlastní tradici, která zavádí do určitých věcí řád. Tento
řád ale nesmí omezovat svobodu víry a má v těchto věcech člověku
usnadnit jeho rozhodování a jednání. Situace, kdy člověk nemá svobodu
poznat a napravit svůj omyl může vést k osobním tragédiím. Jinými
slovy pokud člověk spoléhá na zjevení, které nám není za všech
okolností zaslíbeno a které je v těchto záležitostech do velké
míry ovlivněno hlasem našeho srdce, může být touto věcí svázán.
Mladý člověk, který takto jedná, se ocitá pod tlakem svému následnému
„předmanželskému závazku“ dostát, i když později, samozřejmě
v čistotě zjistí, že druhý člověk se k jeho osobě prostě
nehodí, jinak věří a má i jiné životní priority nebo ho jednoduše
fyzicky nepřitahuje. Rovněž žena se může ocitnout pod tlakem „Božího
zjevení“ od toho, kdo jí žádá o ruku spíše, než odpovědně
zvažovat osobnost a charakter žádajícího. Řešit tyto věci až
v manželství, poukazem na poddanost ženy muži a přikázání lásky
muže k ženě, se pak může stát velkým břemenem.
Je tedy samozřejmě dobré a v této věci i nezbytné hledat
Boží vedení a vstupovat do věcí odpovědně. Co je ale tragické, když se
vyžaduje „zjevení“, včetně schválení církevní autoritou, a když je
člověk veden do prakticky závazného svazku dříve, než se tento svazek
stává skutečně závazným podle Písma. Je jistě dobré být rádcem,
nejlépe vlastním příkladem, ale nelze vynucovat více, než ukládá
Písmo, a to manželství „jen v Pánu“. Mnohem důležitější je
klást důraz na odpovědnost a závažnost této volby ve vztahu k Bohu a
k partnerovi. Muž má ženu milovat a být za ni ochoten položit život a
žena má mít před mužem úctu a má se podřizovat. Zároveň se mají oba
jeden druhému tělesně vydávat. Ani jeden z těchto požadavků není
snadné naplnit bez lásky. Pokud člověk není způsobilý milovat svého
partnera, neváží si ho a není jím přitahován před svatbou, bylo by
naivní domnívat se, že svatbou se to náhle změní (Gn 29,31).
Manželství je Božím darem člověku, je radostnou záležitostí a
zároveň je celoživotním závazkem. Časem jistě dojde k situacím,
kdy je člověk veden k sebezapření a bylo by naivní se domnívat, že
radostné vzplanutí přetrvá celý život. Zamilovanost a vzájemná
přitažlivost je ale Božím nápadem a nedá se nahradit rozhodnutím.
I Adam, když viděl poprvé Evu, radostně zvolal. Ačkoliv je církev
povinna v této záležitosti vyučovat a manželství a rodinu vést
v patřičné úctě, nesmí formou vynucených lidských přikázání
z něho učinit nesnesitelné břemeno.
Členství ve sboru
Učení, které jsem zastával, je v podstatě analogií výše
uvedeného. Říká, že člověk, který se obrátí, je na základě Božího
zjevení veden do konkrétního společenství, kde s místním sborem
uzavírá smlouvu, která je analogií smlouvy manželské. Stává se tak
součástí viditelné církve, která je vyňata z království tohoto
světa a z moci Zlého. To je zajištěno ochrannou úlohou církevních
autorit, kterou je dotyčný duchovně přikryt a chráněn, což je potažmo
součástí jeho záchrany. Smlouva s místním společenstvím je
v podstatě zrušitelná jen přestěhováním se pod Božím vedením,
následováním partnera (zpravidla ženy muže) do jiného společenství nebo
odpadlictvím společenství evidentním a trvalým hříchem jeho autorit.
Svědomí ani vlastní poznání není důvodem pro opuštění společenství.
Dalším „legálním“ důvodem ještě může být nespravedlivé
vyloučení, kdy se i Bohem vedené autority mohou zmýlit.
V takovém případě je raději třeba v tichosti vytrvat a čekat,
až se dotyčného Bůh zastane, protože Bůh z principu rozhodnutí
autorit respektuje.
Pokud člověk opustí společenství z jiného důvodu, stává se
kořistí Satana a jeho démonů neboť mimo hranice společenství, do
kterého jej Bůh konkrétně povolal, je království Zlého. Člověk tím
ztrácí ochranu, kterou Bůh zprostředkuje skrze „přikrytí“ místních
autorit, kterým je proto třeba se podřizovat i tehdy, když se mýlí.
Bůh pak bude postihovat jen danou autoritu, protože Bohu se líbí
i taková poslušnost, která je vykonávána proti svědomí a poznání.
Jako příkladu, že tyto principy fungují, je možné uvádět příběhy
lidí, kteří v něčem s autoritou nesouhlasili, oddělili se a
byli Bohem trestáni duchovně, psychicky, fyzicky případně finančně nebo
Boha úplně opustili. Toliko dané učení.
Přesto, že Pán Bůh své ovce vede, svá rozhodnutí činíme na základě
svých, zejména biblických znalostí a vědomostí, které si Duch svatý
používá k našemu vedení. Ačkoliv věřím, že jsem byl veden do
konkrétního společenství, existovaly zde věci, podle kterých bylo třeba
Boží vedení rozsoudit. Zachráněn jsem byl ve chvíli, kdy jsem dal svůj
život Kristu i když jsem ještě minimálně rok členem žádného
sboru nebyl. Přesto mi Pán žehnal, přiznával se k mým modlitbám a
vysvobozoval mne. Členem jsem se stal až tehdy, když jsem řadu měsíců
navštěvoval místní sbor a se svou tehdejší minimální znalostí Bible
i posuzoval kázání. Měl jsem štěstí, že tehdejší kazatel sboru
to vyžadoval a žádná zjevení si nevynucoval. Vztah s Bohem tedy není
navázán skrze sbor, ale členství ve sboru je konkrétním projevem tohoto
vztahu, který se projevuje i vztahem k Božímu lidu.
Je mnoho lidí, kteří do sboru přicházejí například skrze změnu
bydliště (jak tomu bylo při mém přestěhování do Brna), sňatkem nebo
jednoduše hledají. I když je zde třeba hledat Boží vůli, je opět
přehnané, když si vedoucí sboru vynucují Boží zjevení. A opět,
není třeba zacházet do opačných extrémů. Já sám jsem před Bohem
poznal, že patřím do konkrétního společenství, kde mám
i konkrétní službu. Někdy je ale člověk veden k tomu, aby si
zjevení vyprosil, a pak je mu řečeno něco ve smyslu: pokud tě sem Bůh
povolal, pak musíš ve všem poslouchat, věci nekritizovat, jinak se
vzpíráš samotnému Bohu, který autoritu povolal.
Rovněž je nesmyslné přirovnávat vztah člověka ke sboru ke vztahu muže
k ženě. Tohoto vztahu využívá Pavel jako symbolu vztahu Krista a
církve, nikoliv jako vztahu člověka a místního sboru. Základní,
spasitelná smlouva je ta, kterou činíme s Kristem, nikoliv
s místním společenstvím. Církev, kterou brány pekel nepřemohou, je
církví Kristovou, ke které patří všichni Bohem vyvolení. Není to obraz
místního společenství. Zatímco mnoho místních společenství a církví
časem zaniklo nebo se dokonce stalo sektami, Církev Kristova je zde stále a
bude zde až do příchodu Krista.
Je zcela biblické svoji víru projevit formou členství ve viditelné
církvi, tedy v místním společenství. Nicméně ochrana před Zlým je
nám zprostředkována přikrytím krví Krista (Zj 12,13) a Božím Slovem (1 J
2,14), nikoliv přikrytím místní sborovou autoritou. Ačkoliv Písmo uvádí
verše o poslušnosti autoritám, které jsem dříve při mnoha
vyučováních neopominul zmínit (Žd 13,17, 1 Tes 5,12–13 ), na
dalších místech Písmo varuje před panováním autorit (Mt 20,25–26,
2 K 1,24) a sám Ježíš nebo Jan Křtitel se vzepřeli
nelegitimním požadavkům tehdejších předáků a apoštol Pavel apoštola
Petra otevřeně napomenul z pokrytectví (Ga 2,11–13).
Jistě není dobré opouštět společná shromáždění a není bezpečné
odcházet z konkrétního společenství křesťanů, kde jsme obdarováni
ke společné službě a jsme konkrétním údem církve. Je dobré si ale
uvědomit, že Tělo Kristovo, jehož jsme údy, je i v tomto podobenství
chápáno jako celá církev Kristova (1 K 12,12). Věřím, že pokud se
člověk dopustí hříchu, z kterého je usvědčen a z kterého
není ochoten činit pokání, že jej starší místního společenství mají
právo a dokonce povinnost káznit a případně vyloučit. Věřím, že tímto
aktem je člověk vyloučen i ze společenství Božího lidu jako celku.
Čemu však nevěřím je to, že by Bůh z principu stranil autoritám,
vždy se za ně stavěl, což je zcela v rozporu s Božím slovem (Ga
2,6, Ko 3,25) a že Bůh bude vyžadovat poslušnost tam, kde by člověk
následoval lidské omyly a postavil se tak proti svému svědomí.
Svědomí jistě není absolutním měřítkem, ale je strážcem přijaté
pravdy, a pokud člověk nebude jednat v souladu s vírou, pak jeho
jednání bude hříchem, i když jeho poznání může být v této
věci nedokonalé. Proto autorita nemůže panovat nad vírou člověka,
čehož se Pavel sám zříká (2 K 1,14). Pokud by člověk, který je
přesvědčen, že nemůže jíst maso obětované modlám, byl svojí
autoritou nucen k tomu je jíst (což samo o sobě není hřích),
hřešil by proti svému svědomí, protože by nejednal v souladu
s vírou a Bůh by mu to v důsledku za hřích počítal (Ř
14,23).
Z tohoto důvodu je třeba, aby dané společenství mělo jasně
deklarováno, čemu věří a podstatné věci mělo dáno například formou
kréda nebo řádu, či ústavy, a tyto dokumenty by na základě výkladu
Písma jasně vymezovaly, co je po členu požadováno. Určitá kréda, která
v církvi existovala, naznačuje již Písmo a potvrzuje je církevní
historie. Zároveň je třeba, aby těmto řádům a symbolům byly poddány
i církevní autority, které jsou toliko dozorci, kteří slouží a
dbají na dodržování Božího slova a jeho uznaných výkladů, nikoliv
vládcové, vynucující svoji vůli a své chápání Písma, které se
s každou novou vlnou mění. Se základy učení by měl být každý
člen seznámen předem a souhlasit s nimi, aby se zabránilo těmto
konfliktům.
Zároveň není možné vynucovat poslušnost různých nekonkrétních smluv
nebo vizí, které není možné konkrétně vyložit a které pak bývají
nezřídka používány k vynucení právě později konkretizovaných
požadavků autorit. Pokud se někdo rozhodne společenství opustit, není to
rozhodně věcí, která by měla být doporučována, ale zároveň je
nepřípustné vzbuzovat v člověku pocit viny, že odchodem
z místního společenství člověk opouští Boha. Sbor není Bohem a
autority nejsou prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Prostředníkem je
Kristus, jehož krev, nikoliv lidská autorita, nás přikrývá a chrání
před mocí Zlého.
Zdroj: www.apologet.cz