První čtení: Deuteronomium 15,11 - 15: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru. Bude-li ti prodán tvůj bratr, Hebrej nebo Hebrejka, bude tvým otrokem po šest let, ale sedmého roku jej propustíš na svobodu. Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře jej obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, vykoupil. Proto ti dnes toto přikazuji.“

Druhé čtení: Galatským 6,7 - 10: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ 

Čtení ke kázání:  Lukáš 16,19 - 31: „Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni. ´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám. ´ Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk. ´Ale Abraham mu odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! ´ On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání. ´ Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. ´“

Kázání: 

           Milé sestry a drazí bratři,

          dnes se opět vrátím k Ježíšově podobenství o boháči a Lazarovi, které najdeme v Lukášově evangeliu. To proto, že jsem v něm objevil nové souvislosti. Začal bych netradičně chudákem Lazarem. Zaujalo mne, že u Lazara Ježíš uvádí jeho jméno. Jméno boháče však uvedeno v podobenství není. Ve Vulgátě čili v latinském překladu Bible je slovo boháč přeloženo jako dives. Často pak je toto slovo považováno za vlastní jméno boháče, jako by se boháč jmenoval Dives, ale boháčovo vlastní jméno to není.  

        A co jméno Lazar? Toto jméno je všeobecně považováno za řeckou formu hebrejského jména Eleazar, jež znamená „Bůh pomáhá a pomohl“. Osob tohoto jména je v Bibli osm. Mezi ně patří např. třetí syn velekněze Árona, jež se sám pak stal veleknězem (Nu 20,28). Toto jméno nesl i jeden z udatných bojovníku krále Davida proti Pelištejcům (2 S 23,9). A také kněz, který se s Nehemjášem účastnil slavnosti posvěcení nových jeruzalémských zdí (Neh 12,27 - 42). Rovněž v Ježíšově rodokmenu se podle Matouše vyskytuje muž tohoto jména (Mt 1,15). A přímo jméno Lazar nesl bratr Marty a Marie, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých (Jan 11,1 – 44).

        Z historických pramenů se také dovídáme, že syn velekněze Annáše se rovněž jmenoval Eleazar. Ten pak po svém otci zdědil úřad velekněze. Zetěm Annáše byl  nechvalně známý Kaifaš, onen velekněz, který vydal Ježíše Římanům k ukřižování. Eleazarem se též jmenoval jeden z vůdců zélotů, kteří v Palestině bojovali s Římany. 

       Co se týče Lazara z našeho podobenství, tak u něho toto jméno působí poněkud paradoxně. Tento Lazar totiž skončil jako chudák, přesněji řečeno jako žebrák, jak je uvedeno v kralickém překladu. Žebrákem bývá v Bibli myšlen někdo, kdo ze zvyku veřejně prosí o milodar. Mojžíšův zákon obsahuje působivou soustavu jasných předpisů ve prospěch chudých. Ukázkou mohou být např. příkazy obsažené v našem dnešním prvním čtení. Dalším příkladem mohou být ustanovení o milostivém létě (co 49 let) či o létě odpuštění dluhů (co 7 let), dále zákaz obelhávat a podvádět bližní anebo ustanovení o paběrkování.  Pokud by se tyto předpisy dodržovaly, odstranily by všechny důvody k žebrání. A skutečně až do doby  babylonského zajetí nepředstavovalo v Izraeli žebrání v nějaké podobě žádný zvláštní problém. Žel později v době nadvlády cizích mocností se prosadilo závažné   porušování mojžíšského Zákona, pokud jde o pozemková dědická práva a podobná opatření. To vedlo k tomu, že se žebrání v Palestině rozmohlo. I v Novém zákoně nacházíme mnoho zmínek o žebrácích, kteří v této zemi byli (např. Mk 10,46; J 9,8 či Sk 3,10). 

       Nevíme, proč se Lazar stal žebrákem. Možná vlastní vinou či cizím zaviněním anebo obojím. Navíc byl nemocný, plný vředů. Za jeho života se mu skutečně dostalo všeho zlého, jak se v podobenství dál píše (L 16,25). Všimněme si však toho, že přesto Lazar nezanevřel na Boha, nenadával Mu a neproklínal Jej. Neobviňoval Boha za svůj úděl. Podobně ani na své bližní se nehněval, neobviňoval je, nenadával jim, nebyl agresivní. Možná dokonce odpustil těm, kdo se proti němu provinili. A rovněž nepropadl různým neřestem, např. pití vína, prostituci či okrádání jiných. Snad by i pracoval, kdyby nebyl tak nemocen. V tom všem může být vzorem i dnes pro mnohé lidi na okraji společnosti. Pravděpodobně jeho neutěšený zdravotní stav jej přiměl žebrat u vrat boháčova domu. I taková nečistá zvířata jakými jsou psi (Iz 66,3) se nad ním slitovala a neváhala mu olizovat jeho vředy. U boháče však slitování Lazar nenašel. 

         Tím se  dostáváme k druhé postavě v našem podobenství. K onomu boháči. Bohatství považovali staří Izraelci buď za Boží požehnání jako důsledek spravedlnosti nebo za kletbu, a to podle toho, kdo a jak bohatstvím vládne a k čemu ho používá. Požehnanost bohatství je nejobšírněji popsána v knize Jób ve 29 kapitole, kde úzce souvisí se „slávou“ (kábód)  člověka. Tato sláva spočívala ve schopnosti a možnosti rozdávat na všechny strany. Jinými slovy bohatství je podle Písma pro druhé, nikoli pro vlastní potřebu. Jób toto rozdávání považoval nikoliv za povinnost, ale za výsadu. To je staroizraelský názor na bohatství, které obec sjednocovalo a nerozdělovalo. V městské kultuře se tento ideál zcela zvrhl. Boháči chtěli mít svou slávu, ale bez rozdávání. Bohatství považovali za svůj majetek, do kterého druhým nic není. V tom se ale mýlili. I proto boháč v našem podobenství skončil po smrti v pekle. 

        Bohatství totiž může způsobit mravní úpadek člověka. Tam, kde se bohatství a pohodlí stává vším, nezbytně se zužuje mravní horizont. Problematický mravně i jinak bývá mnohdy již samý způsob získání velkého bohatství. Za každým velkým bohatstvím se skrývá zločin, psal slavný francouzský spisovatel Balzac a jistě věděl dobře, o čem píše. Problematické je často také použití velkého bohatství. Nejde jen o zbytečné utrácení peněz za luxusní život, nýbrž rovněž jejich investování do aktivit jistě vysoce ziskových, ale škodících lidskému zdraví či životnímu prostředí.  

       U boháče z Lukášova evangelia sice nevíme, jak získal své bohatství, zda poctivě či ne. Možná je jen zdědil. Ale víme, že svého bohatství využíval nesprávně. Žil v luxusu, nádherně se strojil a denně skvěle hodoval a přitom se vůbec nestaral, ač jistě mohl, o potřebné lidi. Jistě znal z Písma: „budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18) či „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ (Oz 6,6). A dále věděl, že dávání almužen se v Palestině pokládalo za velmi důležité a bohulibé. Přesto se o Lazara vůbec nezajímal. Svým hříšným chováním jasně dokazoval, že vlastně nevěří Bohu a jeho požadavkům obsažených ve svatých písmech. Tím boháč prokázal, že nemá pravou spasitelnou víru, která vždy vede člověka k hojným skutkům milosrdenství.  Sobectví, lakota, bezohledná chtivost jsou nepochybně legitimací nevíry v Boha a v jakýkoli vyšší ideál. A to hlavně přivedlo boháče do pekla.

   Po smrti se Lazar ocitne u Abrahama, resp. v jeho lůně, jak čteme v kralickém překladu. Abrahamovo lůno či Abrahamův klín jsou symbolickým výrazem pro místa blaženosti. Pro každého Žida znamenalo pomyšlení na společenství s Abrahamem nepředstavitelné blaho. Proto můžeme chápat Abrahamův klín jakožto nebe. Boháč, resp. jeho duše, skončila v podsvětí čili v Hádu. Hádes je řecké slovo pro starozákonní šéol, stav zemřelého ducha. V době Starého zákona se o něm mluvilo jako o příbytku jak spasených, tak nespasených. V našem příběhu se o něm mluví již jako o místě, kde přebývají pouze nespasení, protože je zde psáno, že boháč byl v mukách. 

    Boháč v pekle marně žádá o zmírnění svých muk a dovídá se, že mezi ním na jedné straně a Abrahamem a Lazarem na druhé straně je veliká propast, kterou nemůže nikdo překročit, i kdyby chtěl. Dovídáme se tak, že volby v našem životě určují náš osud na věčnosti a jakmile přijde smrt, tento osud je zpečetěn. Z příbytku spasených nelze přejít k zatraceným a naopak.

       Z podobenství o boháči a Lazarovi podobenství tak plyne několik vážných ponaučení. Jednak to, že je ošidné soudit pouze z vnějšího blahobytu na radostnou budoucnost v Božím království. A naopak ze smutné světské skutečnosti soudit na budoucí pobyt v pekle. Dále z podobenství plyne, že Boží spravedlnost sahá až za hrob. V této otázce Ježíš vyvrací názory, jež v Izraeli zastávala vlivná strana saduceů.  Saduceové tvořili významnou konzervativní sektu judaismu spojenou s kněžstvem. Na rozdíl od farizeů, kteří se vážili tradice starších, drželi se pouze litery Písma, zvláště Pentateuchu. Saduceové se litery psaného Zákona drželi přísně, ale vše ostatní, o čem se v Zákoně výslovně nemluví, ponechávali volnému lidskému úsudku. 

      Projevem konservatismu saduceů bylo i to, že odmítali všechny představy a naděje, o nichž se v Pentateuchu výslovně nepíše. Nevěřili proto zejména ve vzkříšení z mrtvých a v odplatu v záhrobí, protože tvrdili, že duše zemře spolu s tělem. Popírali také existenci andělů a duchů. Pro saduceje tak byl člověk odměňován i trestám již na tomto světě. Další Boží soud tedy popírali. Jak víme z Písma, Ježíš oproti saduceům brání vzkříšení z mrtvých - viz známy spor o vzkříšení (např. Mt 22,23 - 33). V podobenství o boháči a Lazarovi pak Ježíš brání i Boží soud nad uplynulým životem člověka. Jak je psáno v Listě Židům: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žd 9,27 - 28) 

    Navíc rozhovor boháče s Abrahamem, obsažený v podobenství, vyvrací i myšlenku „spánku duše“, což je představa, že duše není při vědomí v době mezi smrtí a vzkříšením. Tato představa vychází z některých textů, obsažených zejména v biblické knize  Kazatel. Tam je např. psáno toto: „Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.“ (Kaz 9,5 - 6). Nicméně u proroků Izajáše a Ezechiela najdeme texty svědčící, že lidská duše je po smrti při vědomí. Jde texty jako Iz 14,9 - 21, Iz 30,33 či Ez 26,20. Např. v kapitole 30 ve verši 33 se v knize proroka Izajáše píše: „Neboť odedávna je už připraven Tófet, žároviště hluboké a široké, i pro krále. Na jeho hranici je mnoho ohně a dříví, jako proud síry je zapálí dech Hospodinův.“. U proroka Ezechiela pak čteme toto: „Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy, a nebudeš už obýván. Tak se proslavím v zemi živých.“ (Ez 26.20) Ježíš, jak vidno, se v našem vyprávění přiklání nikoliv ke kazateli, nýbrž k oběma velkým prorokům. 

        V našem podobenství se boháč nakonec smířil se svým osudem, vzdal se krůpěje vody, ale prosil, aby Lazar navštívil boháčův dům a varoval jeho bratry. Abraham i tuto laskavost odmítá slovy, že mají starozákonní Písmo (Mojžíše a Proroky) a to by jim mělo stačit. Boháč však Abrahamovi odporuje a tvrdí, že kdyby k jeho bratrům přišel někdo z mrtvých, jistě by činili pokání. Tomu Abraham nevěří a jasně říká, že když neposlouchají Mojžíše a Proroky, tak se nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. 

    Tato slova ukazují na to, že pokud náš úsudek je tak nezodpovědný a dokáže zlehčovat biblická varování o naší hříšnosti před Bohem, potom nás ani ta nejmocnější znamení nepřesvědčí, že pokud opravdu nebudeme činit pokání, tak nám hrozí věčné zahynutí. I přes různé zázraky nejsou totiž mnozí schopni uvěřit. Nezvratným důkazem je i sám Ježíš. Vstal přece z mrtvých a Židé ve své většině mu neuvěřili. 

       Proto berme zcela vážné všechna varování a příkazy Písma svatého a podle Božího slova také jednejme a nebuďme jen jeho posluchači. To bychom klamali sami sebe, jak nás upozorňuje Jakub, bratr Páně (Jk 1,21 - 22) Nikdy také nezapomínejme na možné Boží soudy a zejména na soud věčný, na kterém sám Bůh zhodnotí celý náš život. Tento soud  rozhodne, kde člověk stráví věčnost. A tomuto soudu nikdo neunikne, byť se mu zde na zemi daří unikat spravedlnosti. 

      Obecně zde platí to, co jsem slyšeli v našem dnešním druhém čtení „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,7 – 8). Proto se stává pro nás klíčová otázka, jak můžeme uniknout Božímu odsouzení. Předně je třeba věřit, jak upozorňuje autor Listu Židům: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6). A kdo již věří, měl by se nechat pokřtít: „Nuže neváhej! Vstaň, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů.“ (Sk 22,16).              

        Víra by samozřejmě měla vést k patřičným skutkům, jak píše apoštol Jakub:  „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ (Jk 2,17). To mimo jiné znamená, že se musíme především naučit prokazovat milosrdenství, jelikož: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jk 2,13). K tomu patří krmit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, ujímat se pocestných, navštěvovat nemocné a vězněné                       (Mt 25,31 - 46). Skutečně to děláme? Pokud ne, tak nám při posledním soudu Ježíš může sotva prokázat milosrdenství a zachránit nás od věčného utrpení.

     Žijme tedy tak, abychom byli hodni Božího milosrdenství a Boží záchrany. Abychom nedopadli jako boháč v našem podobenství. Raději buďme jako Lazar. Chudí, ale spravedliví, čestní a bohabojní. Neboť v Lukášově evangeliu čteme: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“ (L 6,20 - 26). Amen. 

Modlitba po kázání: 

         Nebeský otče,

         děkujeme Ti za všechna varování, příkazy, nařízení i povzbuzení, která jsou obsažena ve Tvém slově, v Písmu svatém. Máme k dispozici nejen Starý zákon, tedy Mojžíše a Proroky, nýbrž také Nový zákon, našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.              A tak velmi dobře víme, co nemáme činit i to, co máme činit. Žel až příliš často v tomto selháváme. 

         Odpusť nám to, Nebeský otče, a daruj nám dostatek moudrosti, lásky a síly, abychom skutečně žili podle Tvé svaté vůle. Abychom doopravdy konali to, co máme konat a nekonali to, co konat nemáme. Ať snášíme veškerá životní utrpení tak, jak to činil Lazar, který Tobě zůstal věrný přes svůj přetěžký úděl nemocného a chudého člověka, kterému se nedostalo nezbytné pomoci.  Ať v případě nenadálého zbohatnutí nejednáme jako onen boháč, který myslel jen na svůj blahobyt a vůbec se nestaral               o své potřebné bližní. A tak prokázal, že mu chybí skutečná spasitelná víra. Dej, abychom ve všem, vždy a všude hledali Tvoji vůli a snažili se ji i plni. Abychom neztratili onu spasitelnou víru a časem svým vešli do Tvého království lásky a spravedlnosti.          

          Za toto všechno Ti, nebeský Otče, děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou               v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.  Amen.

                                                                                                 Stanislav Heczko