nastal nepokoj, konšelé uznávajíce potřebu, aby uchlácholí bouři v lidu každým okamžením rostoucí, dávali dobré řeči mistrovi a prosili ho, aby nejen sám šel pokojně domů, ale také jiné aby k pokoji a k rozejití se napomenul. O několik hodin později ale, když již lidé se porozešli, přikázáno neprodlené vykonání nálezu smrti. Tři ti mládenci tedy vyvedeni jsou u velké těsni oděnců německých z radnice přes náměstí sv. Havla k příkopům, majíce na popravišti novoměstském stínáni býti. Ale dříve nežli průvod se tam dostati mohl, vzrostl sběh a dav lidu se všech stran tak náramně, že chtějíce páni předejíti náhodu snad nemilou, kázali postínati mládence hned u vchodu s můstku na příkopy. Bylať to první krev prolitá v příčině husitství. Přítomní však v tom davu neměli úmyslu protiviti se právu; ano, když biřic volal, „kdoby se téhož dopustil, že by se jemu mělo též státi,“ mnozí odmlouvajíce na místě, že též i činiti i trpěti hotovi byli, dali se zjímati bez odporu. Jedna paní přinesla tři prostěradla bílá, aby mrtvá těla jimi přikryta byla. Ihned přichvátal M. Jan z Jičína s hojným zástupem mistrův, a vzav těla, začal velikým hlasem zpívati: „lsti šunt sancti,“ jak o svatých mučednících se zpívává, i nesl mučedníky své směle, radostně a hlavně do Betléma, ano na to všichni oděnci hleděli i konšelé. Dostav pak je Hus do kaple své, pochoval je tam s takovou nábožností, že potom protivníci jeho kaple Betlémské úsměškem „u tří svatých“ spílali. Potřebí bylo několik dní a velmi opatrné mírnosti od úřadů, aby bouřlivé pohnutí lidu obecného se zase utišilo. Konšelé od té doby zdrželi se vší přísnosti, ano dali vyhnati na svobodu i bezděky všecky ty, kteří zjímáni byvše v posledním rozbroji, nadali se také tak slavného mučednictví. Avšak i ve vzdělanějších a výše postavených třídách lidu pozorovati bylo delší čas náramné kvašení myslí. Král Václav, když uslyšel o událostech pražských, dal se unésti prudkostí hněvu; „nepostačí-li domácí katané ku potlačení vzpoury, že jich dá přivésti z ciziny s dostatek,“ tak mluvil. Ale to bylo jen okamžité vzplanutí náruživosti; když nejen většina rad a milců, nýbrž i manželka jeho sama, byli Husovi přátelé a ctitelé, nebylo ani velikého namáhání potřebí, aby přivedli jej ke smyslům 

mírnějším. Následovala mnohá vyjednávání mezi Prahou a Žebrákem, o kterých nestává zpráv určitých. Jednou srocen byl Hus s osmi protivníky svými před radu královu na Žebrák. Tu když ho vinili, že nepodal článků svých písemně děkanovi theologickému, jakkoli o to často napomínán jsa, odpověděl, že neučiv nikdy potají, ale vždy veřejně, nemohl stíhán býti, jakoby učení své ukrývati chtěl; že však hotov byl podati články své i písemně, ,budou-li protivníci jeho, jež jej z kacířství vinili, chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod pokutou odvetu (poena talionis), totiž před upálením, jaké na kacíře slušeno. Zaražení nad návrhem takovým doktorové odpověděli po krátké poradě, že chtěli vydati k tomu jednoho ze sebe; když ale Hus na tom stál, že nepřátelé jeho, užívajíce ruky společné v obviňování, měli také v pokutě nevytrhovati se z ní, králova rada učinila hádce té konec napomínáním jalovým, aby hleděli srovnati se mezi sebou v pokoji. Nicméně k rozkazu královu prohlášena jest na radnici staroměstské v Praze dne 16. července zápověď u čení Wiklefova podle návrhu fakulty theologické, ačkoli tuším naprázdno, ano skutku toho ve všeobecném rozčilení málo si všímáno. (DĚJINY NÁRODU ČESKÉHO 

 

 

DĚJINY NÁRODU ČESKÉHOV ČECHÁCH A V MORAVĚ , DÍL TŘETÍ , OD ROKU 1403 AŽ DO ROKU 1439 , FRANTIŠEK PALACKÝ, DĚJINY ČESKÉ , KNIHA JEDENÁCTÁ 

Husitství pod králem Václavem (od r. 1403 do r. 1419),   ČLÁNEK PRVNÍ , Počátky nepokojů církevních v Čechách - R. 1403.