|
Právě je 561 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: Mikim rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116826590 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Psychologie obrácení a obrácení psychologie
Vloženo Neděle, 21. září 2014 @ 18:37:03 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Konverze (obrácení) je klíčová událost
křesťanského života a spirituality. Zaměřím se zde na psychologické
aspekty tohoto fenoménu i na dopad, který má zkoumání tak závažného
duchovního jevu na náš pohled na psychologické konceptualizace duc*****.
Proto nejde pouze o psychologii obrácení, ale – pokud k tématu
přistupujeme z hlediska křesťanského – také o obrácení psychologie.
Prezentovaný materiál je rozdělený do tří části. Nejdříve se zabývám
výsledky některých relevantních empirických studií. Poté následuje
představení jednoho z podnětných přístupů, který má blíže ke klinické
teorii, než “tvrdému výzkumu”. V poslední sekci se krátce nastíním, proč
psychologie obrácení nestačí a proč je nutné také obrácení naší
psychologie.
Začněme tedy empirickými nálezy. Je několik oblastí výzkumu, k nimž má smysl obrátit naši pozornost. Jednou takovou sférou je psychologie konverze a transformace, v jejím vztahu k osobnostním charakteristikám lidí. Další oblastí je psychologie zdraví, a s ní související psychologie objektních vztahů,
t.j. mentálně reprezentovaných vztahů s druhými. Jde zejména o vztahy s
pečovateli v raném věku, a o vztah s pečovatelem celoživotním, s
Hospodinem.
Empirické zkoumání náboženské konverze se
neomezuje pouze na studium křesťanského obrácení. Navrhují a ověřují se
většinou obecné modely, zahrnující obrácení od nevíry k nějaké formě
víry, případně od jedné formy náboženského přesvědčení k formě jiné, ale
ztrátu náboženského přesvědčení jako takového. Autorem v současnosti
nejvíce zkoumaného pojetí je Raymond Paloutzian, emeritní profesor z
Westmontské univerzity. Paloutzian (2005) konverzi konceptualizuje jako
změnu v systému významů daného jedince.
Obrácení je z psychologického hlediska způsobeno napětím mezi tím, co by podle aktuálního jedincova porozumění světu mělo být a tím, co je.
Pokud je toto napětí dostatečně intenzivní a pokud se zároveň nabízí
nějaký alternativní výklad reality, v našem případě výklad křesťanský,
člověk akceptuje nové vnímání věci, sebe sama, druhých, i Boha.
Jedinečnost a specifikum náboženského systému významů přitom spočívá v tom, že se orientuje na posvátné a transcendentní reality.
Nepředstavujme si však tento významový posun jako prostou změnu názorů,
disonanci čistě kognitivní. Systém významů zahrnuje různé roviny
prožívání i chování. V tomto směru má tento pojem blízko Wittgensteinovu
pojetí “jazykových her”, které nelze omezit na pouhou kognici. Konverze
je spíše vstoupením do alternativního životního rozvrhu, naplněného
novými významy, které často vrhají radikálně nové světlo nejenom na
přítomnost, ale i na minulost a budoucnost jedince, na jeho sebepojetí i
na to, jak jedinec vnímá druhé. V tomto smyslu je systém významů
bytostně provázán nejenom s určitým viděním světa, ale i s motivačními
stukturami člověka, s cíli, které si klade, s jeho identitou i s jeho
vztahováním se k druhým. Řečeno slovy současné psychologie, systém
významů integruje kognitivní, afektivní, motivační a behaviorální složky fungování jedince.
Zajímavé je dále podívat se na vztah
konverze a osobnostních charakteristik člověka. V posledních
desetiletích získala v psychologickém světě významné místo
pětifaktorová teorie osobnosti (FFT, Big Five) autorů Costy a McCrae.
Tato teorie ukazuje, že osobnostní charakteristiky lze téměř univerzálně
utřídit do pěti hlavních faktorů. Jde o Neuroticismus, Extraverzi, Otevřenost vůči zkušenosti, Přívětivost a Svědomitost (Costa,
McCrae 2003). Každý z nás vykazuje jistou míru uvedených
charakteristik. Výzkumníky zajímalo, zda se uvedené lidské rysy díky
konverzi mění anebo ne. Množství empirických studií ukázalo, že nikoliv
(Costa, McCrae, 2003). Obrácení z hlediska uvedených globálních rysů
nemá valný vliv na změnu osobnosti (Hill, 2005 in Paloutzian, Park,
2005). Takový je výsledek statistických zkoumání na velkých vzorcích
populace, jde tedy o obecný trend, který samozřejmě nemusí platit u
každého jednotlivého případu. Tímto trendem je však stabilita
osobnostního profilu ve smylslu rysů, bez ohledu na konkrétní změny ve
vztahu k duchovním realitám.
Psychologové však nepopírají změnu jako
takovou. Známý psycholog Fowler popisuje náboženskou víru jako
“orientaci celkové osobnosti, která dává směr a cíl nadějím i snažením,
myšlenkám i jednání člověka” (Fowler, 1987). Víra je z tohoto hlediska
integrální součástí charakteru a osobnosti, a v tomto smyslu se člověk,
který se obrátí, také mění. Mění se cíle, naděje, konkrétní expektance,
oblasti, do kterých se člověk investuje a které jej oslovují, mění se
myšlení i jednání člověka. Jen málo (ze statistického hlediska) se však
mění to, nakolik je daný jedinec extravertní anebo introvertní, otevřený
novým věcem, anebo jak moc jej například oslovuje pořádek. Jádrové rysy
zůstávají většinou stejné, mění se však jejich vyjádření.
Temperament
zůstává beze změny, mění se ale systém významů, svět, v němž daný
jedinec žije. Věřící introverti by si tedy neměli dělat moc velké
naděje, že jejich extravertní přátelé po obrácení jaksi prohlédnou a
zjistí, že by se měli zklidnit a více zajímat o vnitřní svět. A
obráceně. Víra má v tomto smyslu mnoho způsobů vyjádření a je rizikové v
křesťanských společenstvích explicitně anebo implicitně kodifikovat
úzce definovanou, psychologicky “správnou” křesťanskou spiritualitu.
Teologicky nám zde může být vodítkem Pavlova metafora těla s různými
údy, jehož hlavou je Kristus, i překvapující různorodost charakterů, s
nimiž se setkáváme u předních historických představitelů
židovskokřesťanské tradice.
Na tomto místě je vhodné zmínit ještě
jeden poznatek z výzkumu. Je tomu už přes 100 let od doby, kdy křesťany
zatracovaný i milovaný Sigmund Freud poukázal na souvislost raného
dětství a dospělého života. Psychoanalytické a psychodynamické koncepty
od té doby pronikly do morku kostí naší kultury a dnes se mnoho
pastoračních pracovníků ptá jaká je souvislost předchozích vztahů
člověka se vztahem, který kovnertita naváže a rozvíjí s Bohem – s novým a
svrchovaným objektem svého vztahování se. V linii empirického zkoumání
této těchto souvislostí byly navrženy 2 alternativní hypotézy (Beck,
MacDonald, 2004).
Hypotéza shody předpokládá, že kvalita vztahů v dětství pozitivně koreluje s pozdějším vztahem s Bohem . Naopak kompenzační hypotéza tvrdí,
že osoby s problematickými ranými vztahy budou mít tendenci k užšímu a
emočně intenzivnějšímu vztahu s Bohem než ostatní jedinci. Toto téma
zajímá i psychology z jiných sfér výzkumu, psychology zdraví, protože se
konzistentně ukazuje, že kvalitní vazba na matku signifikantně souvisí s
kvalitou života a se zdravím jedince v jeho dospělosti (Stříženec,
2001).
Výzkum podporuje spíše kompenzační
hypotézu (Beck, MacDonals, 2004). V osobní historii lidí, kteří lnou k
Bohu, se častěji dovídáme o problematickém průběhu vztahů s pečovateli.
Tito jedinci vykazovali větší sklon ke konverzi a vypovídali o větší
blízkosti ve vztahu s Bohem. Je však nutno poznamenat, že kontrastu s
tím měli také častěji problematické vztahy s druhými lidmi. “Na rozdíl
od lidí, Bůh se nedá vyvést z míry přílišnými nároky na blízkost”, píše
slovenský psycholog náboženství Stříženec (2001, s.75).
Další výzkumník Granqvist (1998) zjistil,
že u dětí religiozita významně souvisela s religiozitou rodičů, a to
tehdy, když měli děti a rodiče uspokojivý, bezpečně připoutaný vztah. U
dětí s narušenou vazbou na rodiče se tento vztah neukazuje. Předávání
víry je tedy, jak bychom mohli očekávat, efektivnější v rodinách s
bezpečně připoutanými dětmi. Je tedy třeba brát v potaz širší kontext
psychosociálního vývoje jedince, který je mediátorem kvality vztahu k
ranému objektu a pozdějšího vztahu s Bohem.
Ani jednoznačnost kompenzační teorie není
definitivní. Výzkum Richarda Becka a Angie MacDonaldové i novější
Kirkpatrickovy nálezy (Beck, MacDonald, 2004; Kirkpatrick, 1998)
naznačují, že přestože nově navázaný vztah s Bohem mívá spíše
kompenzatorní charakter, časem se většinou přesto prosazují původní
vztahové modely, které dávají vztahu s Bohem (staro)novou dynamiku. S
trochou nadsázky bychom říct, že se staří démoni vracejí s maskou Boha.
Spirituálně-vztahové dění tedy není tak lineární, jak bychom si jej
možná rádi představovali. Psychologicky je to spíše zápas o nové vidění
věcí.
V následujícím oddílu
prezentuji jeden z klinicky kotvených pohledů na dynamiku vztahové
zkušenosti při procesu obrácení a duchovní transformace. Tentokrát však
nepůjde o zobecňující empirické nálezy, opřené o statisktická zkoumání,
ale o hermeneutické úvahy typické pro psychoterapeutický (v tomto
případě psychoanalyticky zaměřený) diskurs.
Vycházím zde z teorie Britského psychoanalytika Donalda Woodse Winnicotta (např. Playing and Reality,
2005). Myšlenky tohoto autora tvoří ústřední linii nejnovějšího vývoje v
psychoanalytické teorii (vztahová psychoanalýza, např. Mitchell, 1988) a
jsou inspirací pro integrační psychologicko-teologické úvahy řady
křesťansky orientovaných psychologů (např. Anne B. Ulanov, 2005;
Hoffman, 2011), a teologů (např. Walter Brueggemann, 1999).
Winnicott
(2005) si při své práci s pacienty všiml zajímavého vývojového trendu.
Když se pacienti posouvali směrem od duševní patologie ke zdraví,
procházeli vývojem od egocentrických iluzí ke rozvinutí kapacity pro
relativně autonomní vzájemnémý vztah dvou subjektů. Pacienti, podobně
jako malé děti, byli zprvu různými způsoby vnořeni zejména do vlastního
prožívání, poháněného nevyzrálým chtěním a agresí, bez schopnosti brát
na emoční úrovni v potaz reálnou, nezávislou existenci a subjektivitu
druhých lidí i vnější reality jako takové. Při sebemenší frustraci měli
tendenci útočit – reálně anebo alespoň ve svých spletitých fantazijích,
případně se ztáhnout sami do sebe a ještě více se izolovat od vnějšího
světa.
Winnicott, který nebyl pouze zkušeným analytikem, ale také
pediatrem, postřehl analogii mezi prožíváním dospělých lidí, kteří byli
osobnostně nevyzrálí anebo trpěli různými emočními potížemi, a malými
dětmi, které poprvé objevují realitu okolního světa. Malé dítě, byť
bytostně závislé na okolí, si je zprvu vědomé zejména vlastních
fantazií, které jsou sycené chaoticky vyvstávajícími potřebami. Potřeby
dávají vznik iluzím o objektech svého naplnění (Winnicott předpokládal,
že potřeba hladu v sobě nese vágní implicitní představu mléka a prsu) a v
případě, že je matka dostatečně citlivá a včas přichází s odpovídající
reakcí, iluzorní představa dítěte, která je nutně spojena s pocitem
hladu, se prolne s vnější realitou. Dítě nemusí propadnout panice z
prohlubující se frustrace, ani se stáhnout samo do sebe, jak to dělají
děti, které na frustraci reagují například rychlým usnutím. Malé dítě
žije přirozeně ve světě raných fantazií, a při dostatečně dobré péči se
jeho aktuální potřeby víceméně setkávají s reálným, nikoliv pouze s
fantazijním nasycením. Podle Winnicotta má dítě dojem že realitu kolem
sebe tvoří, že je samo jejím zdrojem (současní autoři mluví omodu psychické ekvivalence,
např. Fonagy, Bateman, 2011). Přitom je to právě předchůdná péče
matky, která dítěti umožňuje setkat se s vnějším světem a – aniž by dítě
muselo popřít svoje instinktivní potřeby a iluze s nimi spojené -
postupně začít objevovat svět “tam venku”.
Pro
objevení vnější reality relativně nezávislé na subjektivním prožívání
dítěte je potřeba, aby dítě narazilo na frustraci a hranici své
subjektivity. Synchronizace matčiny péče a potřeb dítěte jistě není
nikdy dokonalá. V lepším případě je dle Winnicotta dostatečně dobrá (2005).
Postupné, snesitelné frustrace, dítě vedou k nárazu na vnější realitu.
Uspokojení nepřijde včas a frustrace se zákonitě promění v agresi. V
slabší verzi to všichni znají ze situací, kdy věci nejdou tak jak by si
člověk přál, a vymykají se kontrole. Někdy jej to vyvede z míry. Můžeme
si leda představovat, co taková frustrace základní biologcké potřeby
udělá s několikaměsíčným tvorem, který zná pouze hlad a nasycení,
bazální fyzickou pohodu a dojem jejího ohrožení a potenciální
definitivní ztráty. Frustrované dítě pak podle Winnicotta instinktivně
namíří svoji agresi proti představě uspokojujícího objektu, kterou již
má zažitou. Zničí jej. V dospělosti si – když jim něco vymyká – lidé
někdy alespoň představují, že něco ničí, případně něčím doopravdy
praští. Dítě ničí ve fantazii, anebo – jak vědí pozorní rodiče – často
ve hře. V tuto chvíli nastává důležitý okamžik.
Pokud dítě zůstane po
prožití agresivního hnutí nadále frustrováno, hrozí, že si začne budovat
patologické mechanismy pro zvládnutí nezpracované dále narůstající
úzkosti a agrese. Uzavře se do sebe, vytvoří si vnitřní svět disociovaný
od vnější reality, anebo se naopak odcizí svým reálným prožitkům a
potřebám a vytvoří falešně přizpůsobenou osobnost (tzv. falešné self),
případně se začně dezintegrovat, jak to vidíme u řady duševních poruch.
Naopak, pokud vše proběhne dobře, tak ještě dříve, než by mohla nastat
uvedená psychologická katastrofa, znovu se objeví starý známý objekt a
uklidnění, jehož je tento objekt nositelem. Znovu se ukáže matka, znovu
přijde známý pocit uspokojení. Nyní, poté, co dítě zakusilo, že vnější
realita ani naplnění potřeb nepřichází automaticky pouze na základě
potřeby, dochází dítě dochází k zásadnímu objevu. Zjišťuje, že si
naplnění neuděluje samo, ale že ono nasycení a bezpečí přichází odněkud
zvenku; od objektu, který je mimo jeho dosah, od objektu, který přežívá
jeho agresi a přesto všechno opakovaně přichází. Slovy Donalda
Winnicotta nyní ‘…subjekt říká objektu: “Zničil jsem tě,”a objekt je tu,
aby toto sdělení přijal. Od této chvíle říká subjekt: “Zdravím tě,
objekte! Zničil jsem tě. Miluji tě. Máš pro mě cenu, protože přežíváš
to, že tě ničím” (2005).
Takové
je dle Winnicotta objevování reality jiného člověka, i celého vnějšího
světa. Tímto způsobem člověk překonává svůj dojem všemohoucnosti a
naráží na tvář Druhého,
který jej frustruje, a zároveň jej drží při životě. Matčina láska tak
předchází lásku dítěte, vstupuje do nezralého egocentrismu jeho potřeb a
pomáhá mu objevit svět. Zůstává tady pro něj i přes jeho agresi, znovu
přichází a přes to všechno se opakovaně ukazuje jako živá a sytící.
Láska matky tak umožňuje dítěti objevit důležitý prožitek viny i vděčnosti (Kleinová,
2005). Dítě (do jisté míry) prohlédně své iluze a objeví druhou osobu,
která zde vždy již byla. Otevírá se tak prostor vzájemnost a pro vztah
typu Já a Ty. Teprve v nárazu na «Ty» se konstituuje opravdová
subjektivita a sebereflexe. Newyorský psychoanalytik Michael Eigen mluví
o radostném šoku z odlišnosti (Eigen in Mitchell, Aron, 2004). Druhý zde
přichází k subjektu, jeho láska plodí naši lásku, pomáhá člověku
překonat pudový egocentrismus a nechává jej zaskočeného radostí ze
setkání s Druhým. Analogické úvahy lze nalézt například ve filosofickém
díle židovského autora E. Lévinase (1997).
Tato
dynamika výstižně popisuje psychodynamickou terapeutickou zkušenost při
práci s osobnostní dynamikou, podle řady autorů (např. Brueggemann,
1999; LaMothe, 1998; Ulanov, 2005) je však také vhodnou metaforou
zkušenosti křesťanského obrácení a duchovního růstu. Zde se
psychologická teorie ukazuje jako překvapivě blízká křesťanské
zkušenosti (možná také proto, že Winnicott sám neměl ke křesťanství
nikdy příliš daleko, viz. Hoffman, 2011). Křesťanská konverze je také
setkáním s Někým, kdo přežil (a průběžně přežívá) lidskou agresi a
egoismus, s Někým, jehož péče nás předchází a kdo člověka čeká na druhé
straně jeho iluzí. Neoblomností zmrtvýchvstání a vytrvalou láskou i přes
všechny lidské pokusy jej zabít, si Bůh lidi získává pro sebe a dává
jim novou, plnější subjektivitu. Nezbavuje člověka minulosti, ale
radikálně ji transformuje, sjednocuje jej ve všech jeho rozporech a
uvádí do reality tak, jako matka dává jednotu a realitu prožívání dítěte
a otevírá jej tak pro svět vnější, relativně nezávislý, a zároven
psychologicky relevantní a oslovující jeho vnitřní prožívání. Zkušenost
obrácení je z tohoto hlediska hluboce transformativní, a psychologická
teorie nám může pomoct porozumět hloubce a prožitkovým nuancím tohoto
procesu.
Skutečného Druhého objevujeme poté, co jej zahlédneme za
hranicí vlastních iluzorních představ. Narazíme tam na Boha, který se
nám nemstí. Místo toho nám nastavuje svojě tělo a poté, co jsme jej
ukřižovali, nás dále očekává – živý a s otevřenou náručí. To je způsob,
jímž obrácení zasahuje hloubku člověka a osvobozuje jej pro vztah a
vzájemnost. Chvíle obrácení, ten moment, kdy jedinec přijme skutečnost
Kristovy oběti, je však jen začátkem. Cesta následování je pak – slovy
francouzské autorky Simone Pacot – procesem evangelizace lidských hlubin
(1997), kdy i po letech života s Bohem nejednou konvertita naráží na
to, jak znovu křižuje Krista, znovu někde volí iluzi na úkor živé
vzájemnosti a otevřenosti Druhému. A tak, podobně jako poprvé, zas a
znovu zjišťuje, že Ježíš přesto vstává z mrtvých a že se jej to týká.
První setkání s křížem je tak počátkem psychospirituální spirály, která v
lepším případě vede k prohlubující se zkušenosti vzájemnosti a
relativní (ne)závislosti subjektů lidských i nadlidských.
Na
konec zbývá ještě jedno důležité upozornění, které jsem avizoval již na
začátku. Křesťansky věřícího psychologa nezajímá pouze psychologie
obrácení ale také obrácení psychologie. Psychologie nám jako relativně
systematická věda může nabídnout zajímavé koncepty, empirický výzkum a
neustále se vyvíjející teorie. Jsou to nástroje, a jako takové nejsou
nikdy svrchované. Teologicky patří do oblasti předposledních, nikoliv nejvyšších, posledních realit (Bonhoeffer,
2012; Stassen, 2012). Tak, jako každá věda, i psychologie nám může
dobře posloužit. Ale máme-li za to, že naším svrchovaným, konečným
orientačním bodem je Kristus – ten, který podobně jako dobrá matka
odolává užitečným iluzím lidstva, aniž by na ně útočil, musíme být vždy
připraveni zastavit se před převrácením naší víry dobovými představami.
Proto nezbývá než upozornit, že to není matka, kdo je vzorem pro naši
představu o Kristu a o tom, co pro nás Kristus dělá. Je tomu naopak.
Každé mateřství a každá obětující péče a láska, kterou potkáváme, je z
duchovního a pastoračního hlediska odrazem Boží reality Božího vztahu k
člověku. To Bůh narušuje lidské iluze o Něm i o životě (a nakonec i
naše o lidském poznání včetně psychologie). Dělá to, aby nás přivedl k
plnosti lidství a dal nám poznat opravdovou vzájemnost, která přesahuje
egocentrismus jednotlivce. Psychologie nám může pomoct porozumět, ale
Zdroj života k nám musí přijít sám. Žádný systém není definitivní
natolik jako vztah a specifická situace, do níž nás tady a teď staví
Kristus sám. A On k nám přichází, i když jej to stojí život. V
psychologické reflexi a v psychologické a pastorační praxi na půdě
církve nelze opomenout, že východiskem, na kterém stavíme, nejsou na
prvním místě naše teorie, ale realita Božího zjevení a kroku směrem k
člověku. To je také výzva psychologie, která stanula pod křížem a chce
být hodna přívlastku “křesťanská”.
Bateman, A. W., Fonagy, P. (2012): Handboook of Mentalizing in Mental Health Practice.Arlington: American Psychiatric Publishing.
Beck,
R., MacDonald, A. (2004): Attachment to God: The attachment to God
inventory, tests of working model correspondence and an exploration of
faith group difference. Journal of Psychology and Theology. 32/2, s.92-103.
Bonhoeffer, D. (1955): Ethics. New York: Touchstone.
Brueggemann, W. (1999): The coventanted self. Exlorations in law and covenant. Minneapolis: Fortress Press.
Costa, P., McCrae, R. (2003): Personality in adulthood. A five-factor theory perspective. New York, The Guilford Press.
Fowler, J. W. (1987): Faith developlment and pastoral care. Minneapolis: Fortress Press.
Gorusch,
R. L., MacDonald, W. A. (2004): A multivariate theory of God concept,
religious motivation, locus of control, coping and spiritual
well-being. Journal of Psychology and Theology, 32/4, s. 318-334.
Granqvist, P. (1998): Religiousness and perceived childhood attachment: on the question of compensation and correspondence. Journal for the Scientific Study of Religion, 37, s. 350 – 367.
Hill,
P. C. (2005): Measurement in the psychology of religion and
spirituality. Current status and evaluation. in: Paloutzian, R. F., Park
C. L. (Eds.): Handbook of psychology of religion.New York: The Guilford Press.
Hoffman, M. T. (2011): Toward Mutual Recognition. Relational Psychoanalysis and the Christian Narrative. New York: Routledge. Klein, M. (2005): Závist a vděčnost. Praha: Portál.
LaMothe, R. (1998): Sacred objects as vital objects: Transitional objects reconsidered. Journal of Psychology and Theology, 26/2, s. 159-167.
Lévinas, E. (1997): Etika a nekonečno. Praha: Oikoymenh.
Mitchell, S. (1988). Relational concepts in psychoanalysis. Cambridge: Harvard University Press.
Eigen, M. (1981): The area of faith in Winnicott, Lacan and Bion. in Mitchell, S., Aron, L. (1999): Relational psychoanalysis Vol. 1. Emergence of a tradition. New Jersey: The Analytic Press.
Pacot, S. (1997): L’evangélisation des profondeurs. Paris: Cerf.
Paloutzian,
R. F. (2005): Religious conversion and spiritual transformation. A
meaning-system analysis. in: Paloutzian, R. F., Park C. L. (Eds.): Handbook of psychology of religion. New York: The Guilford Press.
Stassen, G. H. (2012): A thicker Jesus. Incarnational discipleship in a secular age. Louisville: Westminster John Knox Press
Stříženec, M . (2001): Súčasná psychológia náboženstva. Bratislava: Iris.
Ulanov, A. B. (2005): Finding space. Winnicott, God and psychic reality. Louisville: Westminster John Knox Press.
Winnicott, D. W. (2005): Playing and reality. Abingdon: Rouledge.
Marek Macák přednáška byla prezentovaná na Evangelikální teologické konferenci
Asociace pro dialog křesťanství a psychologie
|
Re: Psychologie obrácení a obrácení psychologie (Skóre: 1) Vložil: unshaken (unshaken@outlook.cz) v Neděle, 21. září 2014 @ 19:25:38 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Zajímavý článek, kterým se autor snaží vědecky podchytit křesťanské obrácení (metanoiu). Z rychlého přečtení článku (škoda, že není alespoň nějak strukturován) jsem stačil pochytit, že tento proces stejně závisí na Kristu. Takže potvrzuje biblické zprávy.
Vědcům můžeme popřát mnoho úspěchů k popisu obrácení třeba psychologickými modely - to je již na jejich uvážení. Nám stačí jednoduché zjištění kauzálního děje, probíhajícího při obrácení: Totiž, že Bůh vytváří Boží lid. |
|
|
Re: Psychologie obrácení a obrácení psychologie (Skóre: 1) Vložil: oko v Pondělí, 22. září 2014 @ 08:31:24 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Myslím si, že jen málo z účastníků zde vydrží přečíst si článek až do konce. Většinou se v něm jedná o vědecké pohledy a názory na lidské chování. Ovšem jak známe vědu, co je dneska aktuální, to bude zítra často překonané, zaostalé nesprávné.
Jen bych článek doplnil o některé z rozměrů lidského života, které opomíjí:
..."Další oblastí je psychologie zdraví, a s ní související psychologie objektních vztahů,
t.j. mentálně reprezentovaných vztahů s druhými. Jde zejména o vztahy s
pečovateli v raném věku, a o vztah s pečovatelem celoživotním, s
Hospodinem."...
Jde samozřejmě také o vztahy, kdy se my sami stáváme pečovateli (rodičovství, péče o osoby nemocné, staré a bezmocné). Kdyby nebylo starých a bezmocných lidí, kdyby všichni byli zdraví, silní a soběstační, neměli bychom příležitost se učit lásce.
..."Můžeme
si leda představovat, co taková frustrace základní biologické potřeby
udělá s několikaměsíčním tvorem, který zná pouze hlad a nasycení,
bazální fyzickou pohodu a dojem jejího ohrožení a potenciální
definitivní ztráty."...
Obávám se, že takovýto pohled na dítě je velmi zjednodušený, naprosto nevědecký, ignorující reálnou zkušenost. Několikaměsíční dítě toho zná daleko víc - a také to vyžaduje a nezbytně potřebuje pro svůj duševní vývoj.
Dítě je už schopno konkrétních vztahů s jednotlivými osobami v domácnosti, mimo základní biologické potřeby má tedy také potřebu se mazlit, potřebu prožívat blízkost, zažívat něžnosti. Proto když děti pláčou, tak je bereme do náruče.
|
Re: Re: Psychologie obrácení a obrácení psychologie (Skóre: 1) Vložil: Myslivec v Pondělí, 29. září 2014 @ 14:38:14 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Kdyby nebylo starých a bezmocných lidí, kdyby všichni byli zdraví, silní a soběstační, neměli bychom příležitost se učit lásce. ----------------------------------------------------- Oko ty stále kecáš takové blbosti! Zdraví, silní a soběstační lidé tedy nemají příležitost se mezi sebou učit lásce? A co třeba mladí zdraví a soběstační snoubenci, poté manželé, když učí lásce své zdravé děti? Ty Oko, potřebuješ k výuce lásky pouze staré a nemocné? Pokud se chceš učit lásce Oko, je prvořadé naučit se milovat pravdu Ducha. Láska bez pravdy není láska. Láska bez pravdy k bezmocnému je pouhý soucit. Milovat v pravdě znamená milovat všechny bez rozdílu, a lásce se neučíme jenom na starých a bezmocných, učíme se ji hlavně od Krista, a Kristus nám VŠEM k tomuto účelu seslal Ducha, který nás vyučuje v PRAVDĚ!!
Ty jsi nemocný modloslužbou Oko. Láska mi velí říkat ti pravdu o tvé duševní nemoci. Pravdu bez obalu, bez prázdných soucitných slovíček. Pravda tě buď zachrání, nebo zahubí. A piš si, že ti co chtějí zahubit tvou duši, ti k tomu budou vyhrávat fanfáry, do pochodu marš a mazat ti med kol huby. Zároveň tě budou soucitně a "láskyplně" utěšovat ve tvém nelehkém modložití. Oproti tomu zachránci většinou říkají něco velmi nelibého.. |
]
|
|
Re: Psychologie obrácení a obrácení psychologie (Skóre: 1) Vložil: Myslivec v Úterý, 23. září 2014 @ 12:32:58 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Víra je v článku popisovaná způsobem jakým se popisují duševní poruchy. TO NEBERU! V článku je moc lidského rozumování bez pravdy Ducha!! Jsou dva druhy "obrácení": To první "obrácení" je ideologické zpitomnění duše člověka. A je zcela jedno jestli zpitomnění pochází od Hitlera, papeže, zjevující se "Marie", posvátné krávy..O obrácení se vůbec nejedná, jedná se o mylné ideologické přesvědčení určené k záhubě duše! V článku se autor snaží odborně pojednávat o duševním náboženském přesvědčení. To však s duchovním obrácením a vírou, nemá společného vůbec nic.
Obrácení je božím vysvobozením lidského ducha z temnoty. Obrácení je vnímavost lidského ducha k pravdě. Obrácení je láska lidského ducha k pravdě. Obrácení je schopnost lidského ducha vnímat Ducha božího. Obrácení je vztah mezi Bohem a člověkem, tedy víra v jediného zprostředkovatele tohoto vztahu- Krista. Obrácení je duchovní schopnost vnímat vůli boží. Obrácení ducha je vstupem do církve Krista. Obrácení je obnovená duchovní schopnost milovat. Pozvánka do nebe je duchovní, je to láska. Obrácení je křest ohněm Ducha, který uděluje Kristus.
Obrácení je ryze duchovní záležitost. Nejde popisovat jako duševní záležitost! Nejde popisovat lidem s mrtvým duchem, jejichž duch visí na duši jako balvan. Tito "balvani" lidé nerozdělují ducha a duši. Spojují je v těžkosti do jednoho objektu. Spojují ducha a duši takovým způsobem, že nerozumí sobě, nerozumí Bohu ani tomu kde Boha hledat, jak Ho najít, jak Mu naslouchat, jak se Bohem nechat vést. Potřebují vedení člověkem. Proto se uchylují k velmi nebezpečné náhražce víry- náboženskému (ideologickému) přesvědčení.
Amen |
Re: Re: Psychologie obrácení a obrácení psychologie (Skóre: 1) Vložil: Bylina (k.bylina@seznam.cz) v Neděle, 28. září 2014 @ 10:44:30 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tak jest. Amen. |
]
|
|
|
|