Kontrasty: EDITORIAL
Vloženo Pátek, 02. září 2005 @ 21:26:58 CEST Vložil: ferda |
EDITORIAL – Znám tvé skutky…
V evangeliu je několik míst, která hovoří o tom,
jak Boží Syn odchází do samoty, aby se tam modlil. Jedno z nich slyšíme
v čtení této neděle: líčí nám především vzrušující událost
noční plavby, takže Kristova modlitba poněkud uniká naší pozornosti.
Vlastně na tu vytouženou chvíli samoty si musel Pán počkat, protože ho
vyrušil zástup, který za ním šel tak velký kus cesty. Teprve když ho
uzdravil a nasytil, poslal učedníky na moře a lid propustil, aby se
vrátil domů, mohl konečně vystoupit sám na horu. Uvězněn v lidství,
které je pro něho dobrovolně podstoupeným vyhnanstvím, prožívá ustavičně
nezbytnou vnitřní potřebu rozmlouvat důvěrně s milovaným Otcem.
Naplnění této jeho horoucí touhy nemá nic společného s nějakou zákonem
přikázanou či uloženou pobožností, kterou je třeba vykonat, aby byla splněna
povinnost. Boží Syn je pro nás dokonalým vzorem modlitby, kterou je třeba
chápat nikoliv jako něco uloženého či nařízeného, ale naopak jako zcela
nezasloužený a nedocenitelný dar, kterého se nám hříšným tvorům v té
nejhojnější míře od milujícího Otce dostává. Odpovídá to naší přirozenosti.
Lidé, kteří se milují hlubokou láskou, pokládají za největší štěstí,
když mohou být spolu o samotě důvěrně tváří v tvář. Všechno
ostatní jde stranou.
Žijeme v tomto slzavém údolí jako vyhnaní synové
Evy a v potu tváře si musíme dobývat svůj chléb. Skutečnost, že
nám Bůh jeden ze sedmi dnů týdne věnoval celý na to, abychom mohli ustat
od své práce a starostí a důvěrně rozmlouvat s ním takřka
tváří v tvář, nebyla tedy myšlena jako zatěžující povinnost, ale
jako jedinečná a privilegovaná příležitost a pozvání k nejvzácnější
a v pravém slova smyslu sváteční návštěvě. Je to den, který nám
svým způsobem připomíná ztracenou minulost i zaslíbenou budoucnost.
Nebýt prvotního hříchu, prožívali bychom trvalou neděli ve společenství
s Bohem, a tato věčná neděle v Boží náruči nás vykoupené
čeká, až uslyšíme pozvání: „Pojďte, požehnaní mého Otce…“
Tento vzácný sváteční den dostal v průběhu dějin
u různých národů různé pojmenování.
Románské národy, které si pro ostatní dny v týdnu
vesměs podržely názvy z pohanského kalendáře, neděli označily
obdobně jako církevní kalendář jako den Páně: Dies Dominika. Germánské
a anglosaské národy podržely pohanský název „den Slunce“
Sonntag, západní Slované (Češi, Slováci, Poláci) pojmenovali tento
den podle svátečního pracovního klidu dnem nedělání – neděle. Zato
pravoslavní Rusové šli k jádru věci a nazvali sváteční den týdne
podle památky Pánova vzkříšení – „Voskresenje“ a tento nejvýstižnější
název přečkal i 70 let bojového ateizmu.
Tam, kde je ze soukromého i veřejného života odsunut
Bůh, ztrácí ovšem neděle svůj nejvlastnější smysl a začne se pro
ni hledat nová náplň. Konzumní společnost vynalézá a nabízí nejrůznější
způsoby, jak zaplnit už nikoliv sváteční den, ale zcela prozaický „víkend“
neboli konec týdne. Na to, jak dokázala neděle skutečně posvětit a zcela
proměnit život, museli bychom se zajet podívat jako do skanzenu do nějaké
polské obce v horách, kde se, tak říkajíc, zastavil čas a kde ještě
vyhledává Boha nikoliv menšina, ba ani ne většina, ale celé společenství
spontánně a zcela bez populistických lákadel.
Je u nás nemálo těch, kteří pošilhávali a pošilhávají
po Západu a rádi by u nás zaváděli praktiky, které tam
odkoukali. Proorganizovaná a do hloubky zdemokratizovaná německá církev
nám však už začíná ukazovat podobu, která je spíše varovná. Tolik různých
atraktivností se vymýšlelo, jak zaangažovat věřící, ale nic z toho
nakonec nezabránilo jejich trvalému odlivu, který už překročil kritický
bod a projevil se kriticky i materiálně jako trvalý pokles nezbytných
příjmů, takže kdysi bohatá biskupství začínají rozprodávat své
kostely, i ty nedávno postavené. Zdálo by se, že těm věřícím nic
nescházelo, ve všem se jim vycházelo vstříc. Proč tak odcházejí? Leccos
z toho, čím se jim jejich duchovní pastýři snažili zavděčit, nacházejí
i jinde. Jsou výmluvnější moderátoři, vyspělejší rytmické
skupiny, zábavnější a pestřejší pořady a atraktivnější
prostředí s pohodlnějšími sedadly a přitažlivější společenství…
Není to výstražný příklad?
Zlobili jsme se, že nás bývalý ministr kultury stavěl do
jedné řady s různými zájmovými spolky. Byla to z jeho strany
bohužel hluboká neznalost a nepochopení, ale pro nás je to také výzva
ke zpytování svědomí: nechováme se někdy jako tyto zájmové spolky? Sdružovat
se je možné kolem nejrůznějších věcí, i kolem kostela. Ale my se máme
scházet nikoliv jen mezi sebou a kolem něčeho, ale v prvé řadě s Bohem.
Je to sám Bůh, bez koho nemůžeme žít, se kterým se nezbytně potřebujeme
osobně setkávat, na jehož den se šest dní těšíme, nebo se stal pouhým
titulem, a my ve skutečnosti přicházíme za něčím či někým
jiným, co jsme si připravili a za co si můžeme zatleskat?
Obřad se latinsky nazývá caeremonia, což není termín pro
označení horečné aktivity, ale posvátné úcty. Demokratizace a sacrum
– posvátno – jsou pojmy, které si protiřečí. Demokratizace znamená
nivelizaci: to, co bylo malé, se chce zvětšit, proto to, co bylo velké a svaté,
chce zmenšit. Demokratizace v domě Božím může působit jako atraktivní
inovace, ale ve skutečnosti je to opak toho, co chtěl Jan Křtitel: „Já se
musím zmenšovat, aby On mohl růst.“ Na takovéto „zmenšování Velkého“
nedoplácí Bůh, nýbrž člověk. Zařídil si, že už si sice nemusí zout
opánky a zastavit se v úctě před svatým místem, ale už
také před ním nehoří Keř, který neshoří. Z toho, co bylo svaté,
se stává všední, z nedotknutelného obyčejné, z Boha Velkého a Nejsvětějšího
mu zbyl Bůh jen malý (kterého si může vzít sám do ruky a jen tak za
pochodu ho vložit do úst…). Prázdno zbylé po ztracené úctě a svatém
tajemství je vyplněno umělou lidskou slavnostností, množstvím slov
od člověka k člověku, množstvím zvuků a gest. Hluboké posvátné
ticho nepotřebujeme tehdy, když Bohu samému není co říct. Ve
zdemokratizovaném chrámu byla srovnána hora, na kterou by bylo možno
vystoupit k osobní rozmluvě s Bohem. Největší problém není v tom,
že se nedbá na to, co sama hlava Církve důrazně požaduje, ale v tom,
že se ztratila potřeba tohoto ticha pro osobní důvěrný rozhovor s Bohem,
že ji účastník bohoslužby nepociťuje alespoň tak naléhavě, jak naléhavě
potřebuje po posledním amen ihned promluvit se svým sousedem. Za poslední
desítky let jsme posvátnému tichu tak dokonale odvykli, že pokud někdy
nastane, jsme z toho přímo nervózní. Bůh nám však svou
velikost znovu připomene, až „pohne naším svícnem“. „Znám tvé
skutky, máš jméno, jako bys žil, ale …“ – „nejsi ani teplý,
ani studený, proto tě vyplivnu z úst…“
-red------------vložil Ferda
|