poslal Nepřihlášený Velmi pozorně sleduji z Říma, kde jsem na setkání biskupů, přátel Hnutí
fokoláre, „mediální válku“ kolem zrušení exkomunikace čtyř
schizmatických biskupů vysvěcených na biskupy před 20 lety. Myslím, že
bylo řečeno mnoho, nechci-li říci všechno. Sám jsem na těchto svých
stránkách hned záhy po zveřejnění dekretu o zrušení exkomunikace
přinesl dostupné informace. Tímto článkem navazuji na předchozí, abych
doplnil ona vysvětlení a přinesl další informace o této citlivé
záležitosti, která má několik rovin. Je nutné je rozlišovat a od sebe
oddělovat:
1) zrušení exkomunikace,
2) výroky o holocaustu,
3) otázku
vyjadřování biskupa k politickým a historickým skutečnostem,
4) chyby
médií.
Ad 1) Základním úmyslem papeže Benedikta XVI. bylo
udělat první krok k zahojení rány schizmatu, kterou zasadil Marcel
Lefebvre, když na závěr koncilu v roce 1965 a více než 20 let po něm
odmítal uznat dokumenty, které biskupové celé církve odhlasovali a
podepsali, a pro svůj odpor získával a vychovával následovníky, takže
se schizma uvnitř církve rozšiřovalo. Papež Jan Pavel II., i když byl
„mírným“ papežem s otevřenou náručí, biskupa Lefebvra pro šíření a
prohlubování schizmatu, po důrazném napomenutí a varování,
exkomunikoval za to, že proti jeho zákazu vysvětil čtyři biskupy. Tedy
exkomunikace pro Lefebvra za nedovolené biskupské svěcení a pro ostatní
za jeho přijetí. Lefebvre odmítl a zpochybnil papežovu autoritu. Rozkol
se ještě zvětšil. Celou záležitost tohoto schizmatu sledovala ve
Vatikánu tehdy založená instituce zvaná Ecclesia Dei, v jejímž čele
dnes stojí kardinál Darius Castrillón Hoyos. Ten už v minulosti z
titulu své funkce několikrát projevil snahu celou záležitost nějak
(lacino) vyřešit. Ale bylo mu to rozmluveno. Je pravděpodobné, že on je
i nyní v celé věci hlavním „protagonistou“. Celá záležitost samozřejmě
postihuje především papeže jako nejvyšší autoritu v církvi. On má své
spolupracovníky, kteří mu radí, přinášejí impulsy, informují ho o
závažných věcech a připravují podklady pro důležitá rozhodnutí. Tato
věc měla být konzultována s kardinálem Walterem Kasperem, který je
předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů a pro vztah k židům. Ale
kardinál Hoyos tak bohužel neučinil. Dalším zodpovědným činitelem v
této záležitosti je prefekt Kongregace pro biskupy kardinál Giovanni
Battista Re. Ani on nebyl předem informován. Dekret mohl jistě podepsat
sám papež, ale vzhledem k tomu, že exkomunikační dekret podepsal
předchůdce kardinála Re, kardinál Bernardin Gantin, podepsal zrušení
exkomunikace jeho nástupce kardinál Re.
Ve vatikánských kruzích panuje názor, že to, co
způsobilo tolik zmatků, je skutečnost, že celá záležitost nebyla řádně
předem vysvětlena. Zrušení exkomunikace totiž neznamená, že
lefebvrističtí biskupové jsou beze všeho přijati zpět do společenství
církve, že minulost je zahlazena a že jsou „zadarmo“, bez změny
smýšlení a bez pokání, přijati. Tento „akt milosrdenství“ znamená
pouze, že z nich byla sňata exkomunikace jako kázeňský trest pro
nedovolené přijetí biskupského svěcení, aby jim byl umožněn návrat.
Jejich svěcení je platné, ale nedovolené. Dotyční však dosud zůstávají
ve schizmatu, které vzniklo tím, že nepřijali učení církve! Jsou tedy
mimo církev. Tento stav se podobá situaci, která trvá ve vztahu
katolické a pravoslavné církve poté, co Pavel VI. a konstantinopolský
patriarcha Athenagoras zrušili vzájemnou exkomunikaci vyhlášenou jejich
předchůdci. Toto odvolání však neznamená nastolení církevní jednoty a
schizma nadále trvá. Aby mohli být lefebvrističtí biskupové přijati do
církve, musí předcházet hluboká změna smýšlení, řádné pokání a plné
přijetí koncilového učení. Toho, kdo je za celou tuto obrovskou kauzu
zodpovědný, je nutné hledat ve Vatikánu. Zdá se, že je to nejspíše
kardinál Hoyos, který stojí v čele Ecclesia Dei, instituce, která má
vše řešit.
Tito schizmatičtí biskupové dosud nikterak
neprojevili ochotu k pokání ani k uznání celého učení církve. Ani při
Fellayově návštěvě u papeže v srpnu 2005, ani v jeho dopise, který
papeži doručil kardinál Hoyos. Čili zrušení exkomunikace je otevření
dlouhé cesty, dlouhého procesu, o němž nevíme, jak skončí. Zůstává
naděje, že Duch svatý osvítí zatvrzelé schizmatiky a že se odhodlají ke
změně smýšlení a k pokání.
Mnoho zlé krve mezi biskupy a vůbec v církvi v
Německu, Francii i ve Španělsku, způsobil na začátku právě tento
katastrofální nedostatek vysvětlení a poskytnutí dalších informací.
Ad 2) Otázka názorů biskupa Williamsona na
holocaust, publikovaných právě v době zrušení exkomunikace, je
„nešťastná“ shoda okolností, které tu kauzu při nedostatku potřebných
informací vlastně vytvořily a nesmírně umocnily. Kdyby se bylo odehrálo
jen zrušení exkomunikace, tak by se jistě diskutovalo o různých
teologických aspektech celé záležitosti, ale to by jistě brzy utichlo.
Spekulace o tom, zda to bylo „načasované“ nebo zda se jednalo o
„komplot“ proti papeži a snahu poškodit ho, nechávám stranou jako
bizarní. Jen poznamenávám, že ono interview bylo natočeno údajně už v
listopadu loňského roku. A dále, že se s těmito a dalšími
protikoncilovými názory Williamson dávno před tím netajil. Je
neodpustitelnou naivní chybou a velkou nezodpovědností, že se kardinál
Hoyos neinformoval nejen ve Vatikáně, ale ani jinde, ačkoliv to měl a
mohl snadno udělat. Vatikánská média i papež sám se omlouvali, že o
těchto názorech nevěděli. Docela jim to věřím, ale Hoyos by měl být
zřejmě pohnán k zodpovědnosti. Asi se u nás neví, že Williamson je
vlastně anglikán, který při vlně svěcení žen v anglikánské církvi
odešel do církve katolické a Lefebvre ho přijal a vysvětil.
Ad 3) Biskup Bernard Fellay i další lefebvristé i
celé schizmatické Bratrstvo se cítí Williamsonovými názory a celou
kampaní kolem nich poškozeni, přestože to jsme viděli před několika
lety na lefebvristických extremistických webových stránkách i u nás.
Výmluva, že pokud biskup nemluví o otázkách víry,
jsou jeho názory soukromé, je dosti směšná a není zapotřebí o ní
diskutovat. Tyto a podobné názory i samotného Fellaye vytvářejí obrázek
o jejich smýšlení. Bohužel lefebvristé neberou v úvahu, že tyto
„soukromé“ názory jsou nejen hluboce proti II. vatikánskému koncilu,
ale také proti „soukromé“ víře.
Ad 4) Je velikou pravdou, že celou tuto zbytečnou
vlnu ostré kritiky způsobila z velké části skutečnost, že ani média
Vatikánu nebyla dostatečně informována. Ale ani vatikánská, ani ostatní
média nejsou v této věci nedostatečnou informovaností ospravedlněna.
Znovu se tu názorně ukazuje to, co je dobře známé, že totiž média někdy
místo „služby pravdě“ potřebují dělat skandály a přinášet nebo vytvářet
negativní věci, aby byla přitažlivá. I já jsem byl „postižen“ touto
„službou“ článkem v Lidových novinách s názvem „Kardinál Vlk napadl
papeže kvůli popírači holokaustu“. Nepotřebuji se omlouvat a něco brát
zpět. Za vším, co jsem napsal, stojím. Jen jsem Lidové noviny pokládal
za serioznější noviny.
Od počátku celé kauzy jsem napsal na svůj web tři
články. První hned 27. ledna, pár dní po zrušení exkomunikace. Je to
první obšírná informace o vzniku celého problému o jeho vývoji od
koncilu až po rok 1988, po exkomunikaci. Následoval podrobný popis
průběhu celé záležitosti koncem ledna. Zde jsem vyslovil pochybnosti,
zda si lefebvristé akt milosrdenství zaslouží. Přinesl jsem zprávy o
reakcích Vatikánu i Benedikta XVI. Zřetelně zde bylo řečeno, že snětí
„neuzavírá bolestné období lefebvrovského schizmatu“, ale že papež
„připravuje pole“ a že „zrušení exkomunikace ještě neznamená plné
společenství“. Citoval jsem papeže, který vyslovil naději, že se „co
nejdříve dosáhne celkového usmíření a plného společenství.“ Krátce na
to, 30. ledna, v článku „Nepochopené gesto milosrdenství“, jsem
kritizoval novináře, že nepochopili jádro věci a že příčinně spojovali
tento akt milosrdenství s nehoráznými a nepřijatelnými názory
Williamsonovými na holocaust, jako by se zrušení exkomunikace týkalo
holocaustu. V článku jsem se zabýval reakcemi katolických biskupů na
tyto věci, jejich odsouzením Williamsonových názorů a vyslovil jsem
myšlenku, že je to „odvážný začátek procesu, o kterém se neví, jak se
bude dále vyvíjet“. A konečně článek z 5. února s názvem „Přetrvávající
diskuse“, o kterém referovaly Lidové noviny pod výše uvedeným titulkem.
O papeži jsem hovořil pozitivně. Lidové noviny zřejmě nevěnovaly příliš
pozornost větě „Vatikán bral příliš na lehkou váhu tento krok“ a
ztotožnily „Vatikán“ s papežem. Kdo byl myšlen tím „Vatikánem“, je však
patrné z výše uvedeného výkladu. Různé odborné chyby, kterých se při
této „kampani“ novináři dopouštěli, nechávám stranou.
13.2.2009
Kardinál Miloslav Vlk
www.kardinal.cz