poslal Nepřihlášený Dostane-li dnes běžný Čech otázku, jaký zná český biblický překlad,
téměř každý si vzpomene na Bibli kralickou, věřící křesťané a snad
i někteří mladší lidé mimo církve také na tzv. ekumenickou bibli (Český
ekumenický překlad), leckteří katolíci si případně uvědomí, že při
bohoslužbách se čte ještě z jiného překladu, tzv. liturgického (neboli
Bognerova). Jedna kompletní bible ze 16. století a dva překlady moderní
není tak málo.
Ve skutečnosti však u nás má čtení bible v srozumitelném
jazyce zakotvení mnohem hlubší a co do starobylosti překladatelské
tradice i počtu a rozmanitosti překladů stojí Čechy a Morava
v celoevropském měřítku právem na jednom z nejčestnějších míst. Než
tedy přikročíme k samotnému hlavnímu tématu, modernímu překladu bible
do češtiny, považuji za velmi užitečné – či spíše za téměř nezbytné –
alespoň letmo proběhnout dějinami biblického překládání v našem národě
od jeho počátku. Jenom tak je možné získat představu o východiscích,
z nichž vyšel podivuhodný fenomén označovaný jako česká biblická
překladatelská tradice, a o rámci, v němž vznikají moderní –
i nejnovější – biblické překlady.
Staroslověnská bible a bible staročeské
Vcelku známou skutečností je, že první rozsáhlé úryvky bible
srozumitelné našim předkům byly napsány ve staroslověnštině (spisovném
jazyce, který byl založen na dialektu makedonské Soluně a který se jen
velmi málo lišil od jiných tehdejších mluvených slovanských dialektů),
že je přinesli na Moravu v 9. století věrozvěsti Konstantin a Metoděj
a že oni a jejich žáci také brzy dopřeložili chybějící texty, aby tak
vznikla kompletní slovanská bible.
Mnohem méně však se ví, že už velmi
brzy po násilném vymýcení slovanské vzdělanosti (na přelomu
11./12. stol.; od té doby se římskokatolická „hlaholská“ liturgie
a čtení Písma v církevní slovanštině pěstuje z katolických zemí už
jenom v Chorvatsku, v Čechách pak jen epizodicky ve 14./15. stol.
v pražských Emauzích) se u nás začíná překládat přímo do lidového
jazyka – staročeštiny. Kolem roku 1360 je pak už hotový překlad celé
bible, čímž Češi získávají mezi moderními evropskými národy čestnou
bronzovou medaili – starší kompletní překlady (z 13. stol.) měli jen
Italové a Francouzi (Němci a Angličané je dokončili brzy po Češích,
přičemž za zmínku stojí, že německý překlad vznikl na českém území).
Také v žebříčku biblických prvotisků v živých jazycích se čeština drží
na samé špičce: český prvotisk kompletní bible (tzv. Bible pražská
1488) byl předstižen jen tisky v němčině (1466), italštině (1471)
a katalánštině (1478). Zbývá dodat, že do konce 15. století vznikly
celkem čtyři překladové typy, tzv. čtyři redakce staročeské bible, které máme doložené v řadě rukopisů a tisků.
Tisky 16.–18. stol. a katolické bible 19. stol.
Četné další české biblické tisky v 16. a 17. století (ty se již
z hlediska vývoje jazyka nepočítají za staročeské, éra staročeštiny se
ohraničuje zhruba letopočtem 1500) jsou také výmluvnými svědky
o mimořádné oblibě četby Písma u nás. Z těch starších měly největší
význam Bible benátská (1506) a řada biblických tisků Jiřího Melantricha
(1549–1577 vyšlo v této tiskárně pět celých biblí a čtyři Nové zákony).
Vrcholným okamžikem českého překladatelského úsilí pak bylo vydání
bratrské Bible kralické (poprvé 1579–1594).
Třicetiletá válka a násilná rekatolizace u nás sice zastavily čilý
protestantský překladatelský ruch, neznamenaly však konec již
tradičního českého písmáctví: v protestantském exilu vycházejí české
bible, které se pak ilegálně šíří nejen mezi tajné nekatolíky v českých
zemích, ale i do vrstev katolických. Misijní rekatolizační úsilí
českých jezuitů se ale také neomezilo na začerňování či opravování
několika „závadných“ míst ve starších nekatolických edicích či
v zabavování edic nových, ale vyústilo do vydání impozantní Bible svatováclavské
(poprvé ji vydalo Dědictví svatováclavské ve třech svazcích: 1677 Nový
zákon, 1712 a 1715 Starý zákon), která v mnohém navazuje na starší
bible – od staročeských přes Benátskou a melantrišky až po Kralickou.
Na Svatováclavskou bibli pak poměrně úzce navázalo několik katolických
biblí (či Nových zákonů) vydaných během 18. a 19. století.
Nejrozšířenější byly bible vycházející pod záštitou pražské
arcibiskupské konzistoře, z nichž poslední a nejvýznamnější je známá
jako Bible svatojanská (vyšla v Dědictví svatojanském
1888–1889). V 19. století se objevilo také několik zajímavých
samostatnějších počinů, např. bohatě komentovaný Nový zákon Františka Sušila
(1864–1872; překlad obsahuje velmi rozsáhlé a obsahově pozoruhodné
komentáře) se v mnoha ohledech odpoutává od dosavadní české biblické
překladatelské tradice a vnáší do překladu nové nebo nezvyklé lexikální
i stylistické prvky (např. sbornice = synagoga, jídárna = jídelní místnost, osep = dávka stravy, s prázdnem = s prázdnou).
Moderní české biblické překlady
Po roce 1900 neustává snaha českých překladatelů nově tlumočit
biblický text. Na katolické straně vydává profesor pražské teologie Jan Ladislav Sýkora svůj Nový zákon
(evangelia 1909, apoštolář 1914), který se dá považovat za první
v pravém slova smyslu moderní český překlad: došlo zde totiž ke zlomové
modernizaci jazyka a k výraznému vymezení vůči předchozí linii
„svatováclavsko-svatojanské“. Tomuto textu sice někteří
konzervativnější oponenti (např. z okruhu Josefa Floriana) vytýkali
přílišnou civilnost a „malou důstojnost“, nicméně velmi rychle si
získal oblibu českých katolických věřících. Dosvědčuje to množství
dalších vydání, ale hlavně zařazení tohoto textu do celku velké Bible
české neboli tzv. Podlahovy bible, nazvané podle
hlavního redaktora Antonína Podlahy (vycházela 1917–1925; tato bible
byla pak reprintována ještě v r. 1985 v USA pro potřeby českých krajanů
a emigrantů – jsou to ony známé dva svazky vázané v bílých deskách,
dovážené často do Československa v době pozdního komunismu).
Starý
zákon v této prestižní bibli, která rychle nahradila zastaralou Bibli
svatojanskou, pochází z pera jiného význačného biblisty, olomouckého
profesora Jana Hejčla. Sýkorův Nový zákon byl posléze
revidován a přepracován právě J. Hejčlem (první vyd. 1933/1934,
naposledy vyšel ještě 1947) a na tuto revizi těsně navázal se svým
překladem Rudolf Col (1. vyd. 1947, pak 1961 a 1970). Tak se vytvořila
první návazná řada katolických novozákonních překladů, Sýkora-Sýkora/Hejčl-Col.
Druhou, mladší řadu zakládá dominikán Pavel Škrabal se svým Novým
zákonem vydaným poprvé r. 1948 (jde o první moderní český katolický
Nový zákon, který se otevřeně hlásí k řeckému textu jako ke své jediné
předloze). Škrabalova verze v sobě zajímavým způsobem spojuje inklinaci
k doslovnosti s užíváním moderních českých jazykových prostředků. Jeho
text si bere k revizi a posléze za základ svého vlastního překladu
Škrabalův přítel dominikán Ondřej Petrů, politický
emigrant působící převážně v Římě (nejprve vyšla Škrabalova evangelia
v menší revizi Ondřeje Petrů 1951 a apoštolář Petrů 1954/1955, potom
celý Nový zákon Petrů 1969). Nové zákony O. Petrů v několika vydáních
(v Římě a ve Vídni) pak sehrály významnou roli pro české křesťany
v 70. a 80. letech, když byly ilegálně, ale poměrně masově dováženy do
komunistického Československa.
Na nápaditý, svěží a poměrně volný
překlad O. Petrů úzce navázal ve vlasti Václav Bogner,
jehož text (mimochodem o něco „opatrnější“ než uvolněný text O. Petrů)
byl posléze v 70. letech (po definitivním zavedení češtiny do celé
liturgie) převzat do katolických lekcionářů. První vydání Bognerova
Nového zákona jako kompletu se objevilo roku 1989. Tím byla završena
druhá návazná řada katolických novozákonních překladů, Škrabal-Škrabal/Petrů-Petrů-Bogner.
Pro katolické prostředí je třeba připomenout ještě svébytný starozákonní překlad Josefa Hegera (1955–1958), pro nějž jsou na první pohled typické semitizující podoby vlastních jmen (např. Jisrael, Moše, Ješajah).
Hegerův text a Colův Nový zákon z r. 1961 byly neformálně chápány jako
celek bible (není to výslovně proklamováno, ale je to vidět na vnější
grafické a technické úpravě obou Zákonů).
Další závažnou skutečností
je, že ne zcela kompletní překlad textů Starého zákona vypracovaný
předčasně zesnulým Václavem Bognerem (a jeho
spolupracovníky) v současné době dopracovává a reviduje skupina
katolických překladatelů a připravuje k postupnému kompletnímu vydání
jakožto Český katolický překlad (jako první svazek už vyšel Pentateuch r. 2006).
Zajímavým projektem vzešlým z okruhu blízkého dominikánům je tzv. Jeruzalémská bible,
která po částech vychází od začátku 90. let a letos by již měla být
kompletována (hlavní předlohou je text francouzské bible vytvořené
dominikánskou Jeruzalémskou biblickou školou, ale přihlíží se
k originálním hebrejským a řeckým textům; důraz je kladen na
vyvětlující komentáře přejímané z francouzského originálu).
Mezi protestanty byla po většinu 20. století stále hlavním textem
k soukromé četbě i bohoslužbě znovu a znovu vydávaná Bible kralická ve
verzi z r. 1613 (s ojedinělými pokusy o mírnou revizi, jako byla např.
úprava Jana Karafiáta), ale přece se objevil zcela nový překlad Nového zákona z ruky profesora pražské evangelické fakulty Františka Žilky
(1. vyd. 1933 a pak ještě šestkrát, naposledy 1970), který nakonec
došel větší uživatelské obliby spíš v liberálněji orientované církvi
československé. Žilkův Nový zákon ovšem znamenal po starším počinu
Sýkorově další velmi významný, ba zlomový krok v modernizaci jazyka
české bible, především ve slovosledu, lexiku a frazeologii,
a hmatatelně ovlivnil všechny časově následující katolické překlady
20. století i překlad ekumenický.
Z českobratrské církve evangelické vzešla na začátku 60. let nejmohutnější biblická překladatelská iniciativa 20. století, Český ekumenický překlad, jehož „otci“ byli renomovaní biblisté Josef Bohumil Souček a Miloš Bič
a na němž se posléze podílela řada odborníků (biblistů a filologů)
z různých církví, nevyjímajíc církev katolickou. Nový zákon v této
verzi vyšel poprvé v r. 1973 (evangelia) a 1978 (apoštolář), celá bible
pak byla dokončena v r. 1979, a od té doby se realizovalo mnoho dalších
vydání. Tento překlad je v současné době ze všech českých biblí
bezkonkurenčně nejrozšířenější.
Od osmdesátých let, hlavně pak po pádu komunistického režimu 1989,
se objevilo ještě několik menších překladatelských projektů, vzešlých
především z kruhů evangelikálně laděných. Jsou to na jedné straně dosti
doslovné „studijní“ překlady Nová smlouva (1. vyd. 1994) a Stará smlouva (vychází postupně; komplet by měl vyjít letos) nebo velmi málo známý novozákonní překlad Čecha žijícího na Slovensku Miloše Pavlíka (1995).
K opačnému pólu na ose „doslovnost–volnost“ se blíží výrazně jazykově „hladší“, čtivý překlad Nová bible kralická (Nový
zákon vyšel poprvé 1998), který byl nedávno prezentován (u příležitosti
vydání kompletní bible na jaře 2009) pod novým označením Bible 21. století.
Překladatelsky velmi volný je novozákonní text Slovo na cestu,
který místy překračuje hranici skutečné parafráze (Nový zákon, 1. vyd.
1989; jedno z vydání je sešitová komentovaná edice s názvem Průvodce životem, která zahrnuje Nový i Starý zákon).
Spíše stranou „veřejného“ zájmu a zájmu většiny křesťanských
společenství stojí biblické překlady Svědků Jehovových pořizované
z anglické předlohy (arciť s přihlédnutím k originálům), v osmdesátých
letech šířené v samizdatu (pod jménem Řecká Písma a Hebrejská Písma),
od 90. let pak v několika knižních verzích s označením Překlad nového světa.
Asi zcela na okraji je jazykově raritní a místy dost problematický
(hlavně pro značné množství novotvarů a kalků podle řečtiny
a angličtiny) novozákonní překlad s názvem Nový kovenant (2000) z pera Čechoaustralana Johna Podmolika, zakladatele a kazatele olomoucké evangelikální skupiny Cesta Panujícího.
Alespoň za zmínku stojí také „sekulární“, „nenáboženský“
starozákonní překlad nazvaný prostě Písmo (1947–1951) od Vladimíra
Šrámka (známého mj. volným přebásněním Homérovy Odysseie), pořízený za
úzké spolupráce s Vladimírem Kajdošem (tvůrcem „pracovního překladu“ ze
semitského originálu), nebo český židovský překlad Tóry – Knih
Mojžíšových (1932–1950) z ruky rabínů Isidora Hirsche a Gustava Sichera.
V uvedeném přehledu moderních českých překladů jsme se soustředili
především na publikované celky Nového a Starého zákona. Vedle toho
vznikla ještě celá řada překladů jednotlivých biblických knih – ty však
na takto malém prostoru nelze prezentovat. Z toho, co zde pojednáno
bylo, je v každém případě už na první pohled zjevné, že bohatá tradice
českého biblického překládání v moderní době nijak neslábne, naopak,
stále přináší nové a zajímavé výsledky.
PhDr. Josef Bartoň, Th.D.
vyučující katedry biblických věd na
Katolické teologické fakultě UK v Praze a vědecký pracovník Centra
biblických studií při Akademii věd ČR.
Odborná literatura o českých biblích
Kdo se chce dovědět něco víc k českým biblickým překladům, může sáhnout po některé z následujících publikací:
-
Jan Merell, Bible v českých zemích od nejstarších dob do současnosti.
Praha: Česká katolická charita, 1956. [Přehledová kniha; soustřeďuje se
především na starší období; překladům 19. a 20. století je věnováno jen
6 stránek.]
-
Jindřich Mánek, Bible v českých zemích. Praha: Ústřední
církevní nakladatelství, 1975. [Skriptum – studijní text Husovy
československé bohoslovecké fakulty v Praze. Přehledová kniha;
soustřeďuje se především na starší období; překladům 19. a 20. století
je věnováno jen 7 stránek.]
-
František Verner, Bibliografie českých překladů celé bible i jejich částí. Praha: Česká katolická charita, 1987. [Podrobná bibliografie rukopisů i tisků české bible od nejstarších dob do r. 1987.]
-
Vladimír Kyas, Česká bible v dějinách národního písemnictví.
Praha: Vyšehrad, 1997. [Vědecká monografie; podrobně rozebírá
problematiku českých biblických překladů staršího období, tj. od
prvopočátků až po Svatováclavskou bibli včetně.]
-
Josef Bartoň, Moderní český novozákonní překlad. Nové zákony dvacátého století před Českým ekumenickým překladem.
Praha: Česká biblická společnost, 2009. [Vědecká monografie; podrobně
rozebírá problematiku českých novozákonních překladů od r. 1900 do
počátků prací na Českém ekumenickém překladu.
Zdroj: časopis Protestant 2009/4