Vyznívá to dobře, což o to, chybou však je samotný impulz k té změně k obratu násilníka. Tím impulzem je v takovém myšlení odpuštění toho druhého, kterým je vyvolána a motivována změna.

Ono to ale na tom světě chodí docelička jinak. Člověk si nejdříve uvědomí, že to co učinil druhému, bylo špatné, zlé a lituje tohoto svého jednání tak, že ho odsuzuje, pokládá za svou špatnost, tedy vidí sebe zlým, zhrozí se nad tím, čeho je schopen a chce změnu a touží po odpuštění toho, kterému ublížil. Chce nahradit své zlé jednání vůči němu dobrým. Chce se smířit s tím druhým, být s ním v pokoji. A pak pociťuje vděčnost vůči druhému, když mu odpustí. A to je už ta samotná vnitřní proměna. Ovšem ta stálá se projevuje neustálým uvědoměním si svého předchozího zlého jednání a vroucí snahou, touhou dostat příležitost k náhradě, která daleko přesahuje škodu. Motiv k nápravě zde zcela jistě předchází odpuštění druhého, a vlastně na tom odpuštění druhého není závislý, ale získává jim upokojení. Pokud však zapomene na vděk, zapomene na to, co provedl zlého, pak se navrátí zpět k tomu zlému jednání. Dokonce, a je to zde vidět z psaní některých :), považuje za povinnost toho, kdo mu odpustil, mu jeho špatnost nepřipomínat, že na to nemůže už vzpomenout, když odpustil.

Takže, já osobně pokládám rčení: "že odpuštění přivádí k pokání" nejen za chybné, ale i za chybný motiv změny chování. Rozhodně to mám asi jako Vy, pane Oko: "pokání člověka rozhodně k tomu, že ten druhý odpustí, vede k pokoji s druhým, ke smíru". 

  Přeci jen nemám svobodu hřešit.

Oko opět přichází s hulvátštinou. Klasika. Po antikřesťanských výrocích je to u něj běžné.

  A to píšeš jen sám za sebe, jako svědectví z tvého života, viď, Stando.

  Jako když jsi sám za sebe psal, že (cituji):

Toník